Internet nezřídka přináší zprávy jako z toho podivuhodného příběhu o doktoru Jekyllovi a panu Hydovi. Z jedné strany, snad většinou, nám, jeho uživatelům, ukazuje svou lepší tvář v podobě pravdivých a ověřených informací, jindy servíruje články, příspěvky, názory, objevy ostře kontrastující s všeobecným povědomím o věcech a dějích. Současná imigrační vlna valící se do Evropy je takřka živnou půdou pro autory senzačních objevů a řešení, často zakončených výzvou: pošli dál. Nechci tvrdit, že vše, co nabízejí oficiální tištěná či elektronická média, je možno brát za stoprocentně platnou minci. Homo sapiens či jeho odnož homo curiosus neboli člověk zvídavý konfrontuje předkládané s dalšími zdroji, ale také se svým rozumem i historickými zkušenostmi. U zpráv typu „pošli dál“ je ověření složité, ne-li nemožné, ale hlavně narážejí na rozumem nabytou zkušenost. Nemíním rozebírat informace onoho, většinou poplašného žánru, spíš se na tomto místě zajímám o to, kdo je jejich pisatelem. Z logiky věci jednoduše vyplývá, že za kritikou vládní politiky, té naší i evropské, stojí nezřídka opoziční rivalové (do značné míry si to bruselská vláda nadrobila sama, zaspala a svou nerozhodností a pomalostí zatím nenalezla východisko), a je otázka, zda oněm hlasatelům jednoduchých spásných řešení jde skutečně o blaho národů Evropy, nebo jen o posty s tučnějšími prebendami. Populistický tón článků ukazuje pak i na extremisty, kteří ve společnosti oslabené migrační krizí, chtějí urvat větší prostor. V našem prostředí to patrně budou i zastánci dřívějších pořádků, halící se nyní do hávu vlastenců. Ano, k principům demokratické společnosti patří i svoboda projevu. Nevolám proto po cenzuře ani neupírám nikomu právo na vyjádření svého názoru (i když i svoboda projevu má svá omezení), ale v těchto případech by se čtenáři měli zamyslet a posoudit, zda to, či ono poslat dál.

Jiří Roupec