Šel jsem takhle letním večerem prázdnou ulicí pohroužen do svých myšlenek, když tu jsem si všiml tajemné postavy přede mnou. Měla na sobě černý rozevlátý oděv, halící postavu od hlavy až po paty. Podle chůze žena, řekl jsem si v duchu a hned mi také prolétlo myslí: „Hele, muslimka, tak už jsou i v našem městě!“ Přidal jsem do kroku, abych viděl, co je zač. Právě když jsem ji začínal míjet, vcházel jsem já i ona do kuželu světla od pouliční lampy. Nenápadně jsem pohlédl vlevo a málem vyprskl smíchy. Nebyla to muslimka zahalená do burky, ale obyčejná česká jeptiška v černém hábitu skrývající vlasy, tělo, nohy. Ona mýlka mi přivedla na mysl otázku – proč nám tak vadí oblečení muslimek a za zcela samozřejmé považujeme velmi podobný šat jeptišek. Obojí souvisí s veřejným deklarováním příslušnosti k jejich víře. Nechápu ovšem, proč se jedny i druhé uzavírají nebo jsou nuceny uzavírat se do vězení zvyklostní či řeholní uniformy. Určitě by jim něco jiného slušelo líp. Vážím si žen, které kromě jiného dokážou oblečením umocnit svou ženskost, a stejně tak i těch, jejichž oděv umí skrýt případný fyzický nedostatek. Dávám za pravdu slovům klasika, že šaty znásobují ženu. Ten taky tím nemyslel burku ani hábit řeholnic.

Jiří Roupec