Možná čtenářům bude zatěžko uvěřit, že ten, který právě vyťukává na klávesnici následující řádky, se považuje za znojemského patriota. Ale možná právě proto tak píše, byť mu to nečiní zvláštní potěšení. Ostatně už druhdy se zařekl, že akci, kterou město Znojmo považuje za stěžejní kulturní počin a prestižní záležitost, vypustí ze svého programu.

Pravda, idea vzešlá z pera scenáristy Františka Koukala a připomínající událost, kdy král Jan Lucemburský zajel oslavit své diplomatické vítězství znojemským vínem, tvoří i dnes osu programu, ale léty se na ni nabalilo tolik plevelných doplňků, které z ní dělají spíše jarmark. To hlavní – oslava vína – je odstrkováno do pozadí či pohlcováno dalšími nabídkami všeho druhu. Jindy velice aktivní znojemská vinařská lobby, sázející na vinařskou osvětu, zde jakoby selhává. Nechce se věřit, že je v duchu vinařských tradic, aby se víno popíjelo za pochodu podobně jako karlovarské léčivky. Vínu přece sluší k vychutnání všech jeho znaků posezení a klid. Ale copak je to při znojemském vinobraní možné? Snad jen ti, kteří přijeli do Znojma opravdu na víno, si najdou klidné zákoutí v mázhausech, ale drtivá většina ostatních pochoduje s pohárkem v ruce od jedné atrakce k druhé.

Pisatel se tak blíží k meritu své myšlenky. Má přitom tu smůlu, že si pamatuje dobu, kdy první koukalovské ročníky vnesly do šedi tehdejší doby nový, takřka buditelský prvek a spoluvytvářely dýchatelnější atmosféru 60. let. Každý chtěl být při tom, sjížděli se příbuzní, dočasní odrodilci i zapomenutí rodáci. Znojmo tehdy přišlo s něčím novým a zviditelnilo se na kulturní mapě republiky. Ale jak to tak bývá, nápadu si všimla i další města a začala hledat ve vlastní historii události, na nichž by mohla vystavět lákadlo obdobné znojemskému. Znojmu tím vznikla konkurence, které se snažilo čelit rozšiřováním nabídky, žel často nesourodé.

Jistě, i za Koukala vystupoval při vinobraní na náměstí Waldemar Matuška a další zpěvácké hvězdy té doby, ale to, co tenkrát bylo jen jakousi přiměřenou úlitbou davu, dnes se staví skoro nade vše a současně odkrývá komerční filozofii pořadatelů. K historickému obrazu vinobraní sedí dobová muzika, třeba taková, jakou nabízí akustická Lucrezia Borgia, cimbálky, lidové šramly s vozembouchem, harmonikáři, případně i „čundrcountry“ někde na dvorku za mázhausem. Burácivý, decibely nadupaný rock, ač nejsem jinak jeho odpůrcem, se k tomu nehodí. To ovšem neznamená, aby ho pořadatelé zcela vyloučili, ale dle pisatelova mínění by bylo vhodnější vyhradit mu místo někde vně, mimo hradby, kde by se vínem rozradostněné mládí mohlo po svém hudebně vyžít.

Aniž by si tím pisatel protiřečil, pochvalně kvituje vystoupení Big Bandu znojemské Základní umělecké školy na hlavní tribuně. Ne že by se swing hodil k vínu líp než rock, ale sobotní popolední spočinutí se výtečně hodilo k představení vskutku reprezentačního znojemského hudebního tělesa. Obdobně pisatel nemá za programový přehmat ani zařazení rockové alternace Lucrezie Borgie na závěr programu sobotního večera.

Čtenář se patrně teď zeptá: Co tedy pisatel navrhuje? V podstatě chce jen připomenout onu pravdu, že často méně znamená více, že stále přifukovaná bublina obvykle praskne, také že opakovaný vtip přestává být vtipem… Vinobraní samozřejmě nelikvidujme, ale ctěme víc jeho tradice. Přijít s něčím novým, neotřelým a přitom lákavým je složitější a riskantnější. Ferry Koukal se tehdy rizika nebál.

P. S. Letos jsem o novinářskou akreditaci požádal se záměrem napsat víceméně propagační článek o Znojemském historickém vinobraní pro časopis texaských krajanů. Teď mám ale obavu, že kdyby se Texasané nakrásně rozhodli přijet, aby nebyli zklamáni jarmarečním rázem vinobraní.

Jiří C. Roupec