Mám ten pocit jenom já, nebo je to už obecně platný jev, že kalich nespokojenosti s naší politickou reprezentací přetéká? Hladina je už nějakou dobou naplněna po okraj, a politici už zřejmě zapomněli, že pak stačí málo, aby jedna kapka způsobila povodeň. V listopadu 89 byl onou kapkou zásah proti studentům na jejich vzpomínkové cestě z Albertova na Václavák, dnes to může být jedno neudělené vyznamenání. Tehdy ona kapka spláchla prezidenta Husáka, jeho vládu i zdánlivě nespláchnutelný režim. Může mít současná kapka tutéž sílu?

To, že prezident Zeman, navzdory svému inauguračnímu slibu, svéhlavým jednáním národ rozděluje a jedná občas i proti vládě, někteří politici doposud jen bezzubě kritizovali. Nyní část z nich se Hradu postavila tak říkajíc tělem. To už není jen obvyklá politická oponentura. Následně z televize se mohl národ dozvědět, jak moc jsou mnozí s jednáním hlavy státu nespokojeni. Televizní cenzoři svým zásahem zavdali důvod k dalším protestům proti nesvobodě slova. Leckomu to může připadnout jako zatroubení do útoku.

Kam jsme se to zase dostali? A nejde už jen o slova. Jsou tu opět nedůstojné činy, připomínající někdejší servilitu vůči Moskvě. Opět se mezi politiky našli tací, kteří ze strachu z mocnosti se zřekli štítu nedotknutelných lidských práv a svobod. Ještě včera se Havlem v tomto ohledu zaštiťovali, dnes na jeho odkaz šlapou.

To už nejsou jen kapky do kalicha. À propos kalich, jsme ještě hodni té tradice?

Jiří C. Roupec