Hic sunt leones – zde jsou lvi, bývalo napsáno ve starých mapách Afriky tam, kam noha bělocha ještě nevstoupila. Synonymem onoho varovného úsloví by mohlo být i jméno pouštního města Timbuktu, o němž se dlouho vědělo jen to, že kdesi na konci světa existuje, ale vše ostatní bylo opředeno legendami a zahaleno tajemnem.

I když dnes do Timbuktu vede od jihozápadu asfaltová silnice, je tam dokonce letiště, stále je to místo na konci světa. Dál už silnice nevedou, dál je jen poušť.

K jízdě do Timbuktu od jihu, což je z Douentzy, napříč Sahelem, kolem dvou stovek kilometrů, jsme si najali terénní landrover. Na nezpevněné pistě, na níž jen jednou za čas grejdr srovná radlicí největší hrboly, by běžný osobní vůz asi daleko nedojel. Řidič, mladý černoch z Bamaka, který zprvu poněkud přezíravě hleděl na své vesnické krajany, vyrazil suverénně. Příčné brázdy, připomínající pražce na železniční štrece, zdolával tak, že na ně najížděl trochu zešikma. Kroutil přitom volantem sem a tam, jako by jel slalom. Přesto jsme občas nadskočili až tak, že jsme hlavami narazili do stropu. Vůz, přivezený nedávno přes Saharu z alžírského autobazaru, jak se jeho majitel pochlubil, jel sice spolehlivě, ale nefungovala mu klimatizace. (Málokterému autu v Africe funguje vše.) V afrických podmínkách při čtyřicetistupňovém vedru je to zádrhel. Jeli jsme tedy s otevřenými okny a polykali červený prach, rozvířený protijedoucími auty. Nepotkali jsme jich sice mnoho, ale i tak jsme brzo vypadali jako dělníci z cihelny.

Kolony o pěti šesti autech, které se v oblacích prachu hnaly proti nám,  avizovaly blízkost trajektu přes Niger. Tato jedna ze tří největších afrických řek je v Mali přemostěna jen na čtyřech místech a žádný z mostů není v blízkosti Timbuktu. Auta přes řeku převážejí motorové prámy. Ten, na který jsme najeli, měl však motor porouchaný a byl tlačen a řízen jen připoutanou pramicí s přívěsným motorem. Afričané jsou mistry improvizace a kromě nás bělochů takovéto řešení nikoho nevyvádělo z míry.

Timbuktu je od přístavu vzdáleno asi patnáct kilometrů. To, že nebylo vystavěno přímo u řeky, mělo svůj praktický a jednoduchý důvod, totiž aby obyvatelé nebyli tolik sužováni komáry. V období mimořádných srážek a povodňových vln přesto voda dosahovala až k městu. V minulých staletích byl navíc vykopán kanál napojený na rameno řeky, využívající v zimních měsících pravidelně zvýšené hladiny Nigeru a umožňující lodím plout takřka k branám Timbuktu. V roce 2007 bylo zanesené koryto znovu vybagrováno a připraveno naplňovat vodou i lagunu na západním okraji města. Mimochodem obnovu kanálu, stejně jako nedalekou stavbu svítící bělostnou novotou, financovala vláda libyjského vůdce Muammara Kaddafiho, jak to připomíná památník malijsko-libyjské spolupráce postavený na jeho břehu.

Legenda vypráví o studni, v místním jazyce řečené „tim“, ze které žena jménem Bouctou podávala karavanám vodu. Odpočívající nomádové začali místu říkat Studna ženy Bouctou, „Tim-Bouctou“, což se časem zkomolilo na Timbuktu. V etnografickém muzeu je ona studna k vidění. Kdo nevěří, ať tam běží. Mně se tomu tvrzení šestý smysl dost vzpíral.

Jsou však i jiná etymologická vysvětlení původu pojmenování města, odvislá od jeho domnělých zakladatelů.

Maurský diplomat Leo Africanus, cestující těmi končinami v první polovině 16. století, odvozuje jméno Timbuktu ze spojení slov „tin“, znamenající v jazyce Songhaj „zeď“, a Butu. Význam slova „Butu“ nevysvětluje. Snad by to mohlo znamenat „Zeď Butu“. Je ale otázka: Proč?

Malijský historik Sekene Cissoko míní, že jméno je původu berberského a užívali je Tuaregové, kteří místu říkali „V dunách“. Abd al-Sadi odvozuje název opět od ženy jménem Tinbuktu, ale ta nehlídala studnu, nýbrž uskladněné zboží Tuaregů. Francouzský orientalista René Basset nabízí vysvětlení slova Timbuktu jako „být vzdálený“ či „skrytý“. V tomto ohledu se badatelé zatím neshodli.

Jistotu nemají ani v odpovědi na otázku, kdy bylo Timbuktu založeno. Podle archeologů, kteří nalezli lidské ostatky hluboko pod vrstvami písku, to mohlo být na přelomu 11. a 12. století našeho letopočtu. Prvními osídlenci byli nejspíš nomádi, kteří sem přicházeli směňovat zboží. Badatelé jsou ve shodě alespoň v tom, proč bylo město založeno. Je to ideální místo k obchodu. Leží na křižovatce karavanních trans-saharských stezek a plavební cesty po Nigeru.

Ze severní Afriky a z tamních přístavů se vozily látky, datle, korály, zrcadla, guma, čaj, tabák, zbraně, z dolů v Taoudenni v centrální Sahaře se na velbloudech dopravovala sůl. Z jihu putovalo přes Timbuktu zlato a slonovina. Po řece byly přiváženy zemědělské produkty, ovoce, ořechy kola, pštrosí péra, vzácné kůže, také dřevo. Čilý byl rovněž obchod s otroky.

Ve 12. století našli v Timbuktu útočiště muslimští učenci a začali odtud šířit islám po celé západní Africe. Pomáhal jim v tom i styk s obchodníky. Místo se stalo střediskem muslimské vzdělanosti. Na tamní univerzitě, tvořené třemi největšími školami koránu – mešitami, studovalo až 25 tisíc studentů, což byla tehdy čtvrtina všech obyvatel města. A nešlo jen o studium koránu, ale učily se přírodní vědy, matematika, medicína. V domech vzdělanců se soustředilo nebývalé množství knih. Že kniha tam bývala ceněna víc než zlato sice na první pohled příliš k tomu prostředí nepasuje, ale prokazují to nejen dobové zápisy, ale i zděděná péče o staré texty. V Timbuktu je prý šedesát soukromých knihoven s původními rukopisy, jejichž fond čítá snad až milión ručně psaných děl. Nejedná se výhradně o tematiku náboženskou, ale jsou mezi nimi i vědecké práce. Snaha o zachování dědictví předků vede některé majitele rukopisů k jejich systemetickému uspořádání, konzervaci a rekonstrukci poškozených stránek. Jednou z nich je knihovna Mamma Haidara. Je až k nevíře, že jen pár metrů od dvorku zaneseného navátým pískem je až klinicky čistá klimatizovaná laboratoř, v níž jistá ruka restaurátorky pomocí skalpelu, pinzet a štětečků doplňuje chybějící části stránek starých tisíc let. Kopie vzácných textů se staly i originálním suvenýrem z Timbuktu. Je radost pozorovat přesné a přitom jakoby rozvolněné tahy štětcem v ruce uměleckého kaligrafa Boubecara Sadecka. Hned vedle jeho ateliéru je jedna z koránových škol. Písmo veršů koránu napsaných malými adepty islámu na dřevěných tabulkách samozřejmě tak ladné není, a kdoví jestli školáci vůbec rozumí tomu, co píší a memorují zpaměti.

Chloubou všech islámských měst jsou mešity, přestože ty africké, dalo by se říct, jsou jen uplácané z bláta, tedy vystavěné z nepálených, na slunci vyschlých cihel a na povrchu jsou uhlazeny blátitou mazaninou. K jejich typickým rysům patří i to, že se vně ježí dřevěnými trámky čnějícími ze zdí. Nejde o ozdobu, ale má to dvojí praktický význam. Jednak je dřevěnou „armaturou“ stavba zpevněna a pak při občasných opravách stěn vyčnívající pahýly slouží k položení lešení. Král Mussa I., který připojil i pouštní středisko obchodu k Malijské říši, přivedl při návratu z Mekky do města také architekty, pod jejichž vedením začal budovat mešity vrcholné architektonické úrovně. Ty pak byly přerdobrazem mnohých západoafrických muslimských staveb.

V polovině 15. století město získalo autonomii a zachovalo si ji, i když Timbuktu zabrala rozmáhající se Songhajská říše. Období nebývalého rozvoje města přetrhla na konci 16. století marokánská okupace. Zlatý věk Marokánci zvrátili v hospodářský i intelektuální úpadek.

V obdobích mezi podřízeností Timbuktu moci velkých říší vládli městu Tuaregové, ačkoliv nikdy nebylo vpravdě jejich domovem.

Evropané se o saharském El Doradu dozvěděli někdy v polovině 16. století ze spisu Lea Afrikana a pohádkové bohatství je začalo velmi zajímat. První se tam pokoušeli proniknout Britové. Na přelomu 18. a 19. století skotský dobrodruh Mungo Park při dvou výpravách mapoval tok Nigeru a dostal se i do Timbuktu, ale při návratu zemřel. Roku 1824 francouzská Société de Geographie vypsala cenu deseti tisíc franků ve prospěch prvního nemuslimského cestovatele, který dosáhne Timbuktu a přinese odtud zprávy. Skota Gordona Lainga zabili při jeho výpravě muslimové. Naopak cestu tam i zpět v roce 1828 zvládl úspěšně Francouz René Caillié. Možná i díky svému muslimskému převleku. Před rokem 1890 to dokázali ještě tři další Evropané – Němec Heinrich von Barth (1853) a pak další Němec Oskar Lenz spolu se Španělem Cristobaldem Benitezem (1880). Za vlády Francouzů byly na domy, kde prví evropští návštěvníci tehdy v Timbuktu dleli, umístěny pamětní desky s jejich jmény. Snad každý Evropan se při prohlídce města u nich neopomene zastavit. Pochybuji, že obyčejného Afričana to nějak zvlášť zajímá.

Individuální výpravy byly předzvěstí frontálního útoku evropských mocností. Ještě před koncem 19. století se Francouzům podařilo anektovat rozsáhlá území na sever od Nigeru.

K obsazení Timbuktu se váže jedna pro Francouze nepříliš lichotivá příhoda. Ctižádostivý velitel francouzské armády v Africe podplukovník Eugene Bonnier se v prosinci 1893 z vlastní iniciativy rozhodl dobýt legendární město. Jako předvoj vyslal ze základny v Segou po proudu Nigeru poručíka Gastona Boiteauxe, který ale v rozporu s rozkazem nevyčkal příchodu svého nadřízeného a vstoupil do Timbuktu sám. Bonnier jej následně zatkl a doprovázen nevelkým oddílem pochodoval zpět směrem k městu Goundam. Cestou ovšem vojáci v táboře Tuaregů uloupili několik stovek ovcí. Tuaregové si to nenechali líbit, v noci zaútočili na špatně střežené Bonnierovo ležení. V následném boji byl velitel zabit a s ním i celá jednotka. Přežil údajně jediný voják. Při odvetné výpravě, vedené pozdějším maršálem Francie Jacquesem Joffreyem byl 8. února dobyt Goundam a o čtyři dny později i Timbuktu.

Byl vjezd francouzského vojska do města opravdu tak triumfální, jak to znázorňují vyrovnané řady figurek jezdců na koních vystavených pod sklem ve vojenském muzeu, nebo to nebylo tak velkolepé a autor scénky jen tvořil na zakázku, jež měla dodat patřičného lesku koloniání okupaci?

Do lepšího světla možná mělo být postaveno i počínání a následný masakr Bonniérovy jednotky u Goundamu, a tak po nepříliš disciplinovaném podplukovníkovi byla pojmenována pevnost francouzské koloniální armády v Timbuktu. Nebýt několika fotografií, dokládajících její existenci, je dnes Fort Bonniér zapomenuta. Prý jsme první, kdo se o ní zajímá. Někdejší francouzská kasárna nyní slouží malijské armádě. (Že by proto tolik tajností? Fotit je samozřejmě přísně zakázáno!) Protilehlé náměstí pojmenované po maršálovi Jeffreyovi je v současnosti náměstím Nezávislosti.

Mnozí z dnešních návštěvníků, přicházející do Timbuktu s velkým očekáváním živeným legendami, mohou být skutečností zklamáni. Kdyby sňali z očí brýle představ a místo toho se dívali pozorně kolem sebe, možná by zjistili, že současné město na konci cest se až tak neliší od toho někdejšího. Stále víceméně platí středověká průpovídka o tom, že „sůl přichází ze severu, zlato z jihu, peníze od bílých a slovo Boží z Timbuktu“.

Obchod kvete nadále, i když jeho sortiment se poněkud změnil či spíše rozšířil. Přibyla také dvoupatrová tržnice, z jejíž střešní terasy se dá obhlédnout celé město. V okolních uličkách se stále prodává sůl přivážená v plátech z pouště, čerstvá zelenina, ovoce, maso (na tržišti lednice ovšem nejsou), mačety, dýky, beduínské pláště, ozdoby … a ještě dnes lze někde v ústraní se dohodnout na koupi otrokyně. Prý za 260 amerických dolarů.

Nezměnil se ani neustálý atak Sahary na Timbuktu. Vítr přináší z pouště jemný písek, který pozvolna město zasypává. Pálí do bosých nohou stejně jako před tisícovkou let. Jen tu a tam je vystavěno něco z betonu, ale dále převládají hliněné stavby. Městem prochází jediná asfaltovaná silnice, všechny ostatní uličky jsou prašné, a to doslova. Výjimkou je historický střed, který byl díky finanční pomoci ve prospěch zachování kulturního dědictví vydlážděn, a taky kanalizace je v centru částečně skrytá. I Timbuktu by však slušela služba čistící průběžně město od pohozených odpadků.

V platnosti zůstává rovněž islámská šaháda: Není božstva kromě Boha a Mohamed je posel Boží. Bílý nemuslim, pokud z něj padají peníze, je pouze trpěn, a tak jako kdysi, ani dnes není Timbuktu pro bělochy městem zcela bezpečným.

Kdo si dokáže z ulic zhruba třicetitisícového Timbuktu odmyslet auta, motorky, pohozené plastové láhve, reklamu na coca-colu, ten může stále objevovat město skoro takové, jaké ho kdysi nalézali Mungo Park, René Caillié, Heinrich Barth či Richard Haliburton.