Pomohl mi do sedla na hřbetu velblouda a vedl jej za uzdu mezi dunami dál do pouště do osady Tuaregů několik kilometrů od Timbuktu. V modré ganduře splývající mu až k patám, na hlavě černý turban, jehož cípem si zakrýval ústa a nos, kráčel v sandálech jemným zvlněným pískem naprosto jistě, jako by šel po vydlážděném chodníku. Připomnělo mi to biblickou legendu o Kristu kráčejícím po vodě. Musa, tak se mi představil, znal pár slov anglicky a zajímalo ho, jak se jmenuji já, mám-li doma ženu, kolik mám dětí… Choval se přátelsky a ani už si tolik svůj obličej nezakrýval. Když jsme dorazili na místo, věnoval jsem mu na památku nožík kombinovaný s otvírači konzerv a lahví. Byl spokojen a uvedl mne mezi ostatní velbloudáře rozsazené na koberečku. Nabídli mi místo i sklenku mátového čaje. Rázem začali vytahovat zpod záhybů svých tunik nejrůznější tepané přívěšky, náramky, nože a drobné dřevěné sošky. Se zájmem jsem si věci prohlížel, a protože jsem nechtěl hostitele urazit, projevil jsem zájem o koupi, ale jak je zvykem, smlouval jsem o nižší cenu. Musa seděl vedle mne a radil, jestli je cena už přijatelná. Dostal jsem se i díky jemu až pod polovinu původní sumy, ale bylo mi jasné, že Musa nebude hrát proti svým druhům. Nakonec byly spokojeny obě strany a kupující ani prodávající neztratili svou tvář.

Musa, který se předchozího obchodování nezúčastňoval, mne pojednou vyzval, abych šel s ním, a vedl mne stranou až za jeden ze stanů. Tam se posadil, vyzval mne, abych si sedl vedle něj, a nyní on vyložil přede mnou svoje zboží. Nabízel rovněž zajímavé kousky, ale marně jsem se mu snažil vysvětlit, že jsem právě koupil skoro to samé a další nepotřebuji. V té chvíli se jeho výraz začal měnit, jako když odchází den, a změnil se v temnou noc, když jsem rozhodně odmítl cokoliv dalšího koupit. Dál už se mnou nepromluvil, jako bychom se nikdy neviděli. Trochu mě to na něj zamrzelo a přemýšlel jsem, zda i toto je jeden z mnoha rysů Tuaregů.

Nomádské ležení, do něhož mne Musa zavedl, představovalo několik stanů takřka kruhového půdorysu, vytvořených z kozích kůží či rohoží napnutých na konstrukci z klacků. Pokud nefouká a vítr nežene písek, jsou zdola asi metr ze dvou protilehlých stran odkryté. Na podlaze jsou rozloženy rohože. Pokrmy se ale připravují venku na jednoduchých vařičích s dřevěným uhlím.

Způsob života Tuaregů v nehostinných pouštních oblastech, jejich bojovnost i světlejší barva kůže a zahalený obličej, to vše vedlo k nejrůznějším domněnkám o jejich původu. Dokonce se spekulovalo, že se má prý jednat o potomky ztracené římské legie. Nyní je snad už definitivně prokázáno, že Tuaregové vzešli z berberského etnika, které na severu Afriky žije už téměř deset tisíc let. Poté, co se do těchto končin začali tlačit Arabové, některé skupiny se od Berberů oddělily a ustoupily na jih do pouště. Zhruba od sedmého století již můžeme mluvit o samostatném národě Tuaregů. Sami sebe označují jako Kel Tamašek – Lid mluvící jazykem tamašek, což je jeden z dialektů berberštiny, a zachovali si i písmo původní domoviny. Podle jiných je jejich jméno odvozeno z arabského at-Tawárika, neboli „Bohem opuštěni“. Vyznávajíce učení islámu nejsou Alláhem opuštěni. Spíš by se dalo říct, že se sami stáhli do ústraní.

Žijí skromně, živí se pasteveckým chovem velbloudů a drobného dobytka, ovládli karavanní obchod napříč pouští. Dělí se na klany a dále na takzvané kmeny tawsit, v nichž se společenské postavení dědí. Nejvyšší vrstvou jsou imažiren – válečníci chránící společná stáda a karavany, jim podřízená je vrstva imrad, chránící dobytek uvnitř vesnice, nižší vrstvu, islemen, tvoří marabutové, vykladači koránu, a na nejnižší úrovni jsou iklan, zajatci z válečných výprav. Zvláštní postavení mají inaden, řemeslníci zabývající se zpracováváním kůže, dřeva i kovů, z nichž vyrábějí šperky s rodovými znameními. Tuarežská rodina je matriarchální. Zatímco muži se chrání před palčivým sluncem a pouštním pískem látkou omotanou kolem hlavy, zakrývají si i valnou část obličeje, ženy, ač muslimky, nosí tvář odkrytou. Tuarežští bojovníci se zdobí dlouhým, mírně prohnutým mečem zavěšeným u pasu. Jsou mistrnými jezdci na koni, ale stejně ovládají i jízdu na velbloudech. V počtu zhruba půldruhého miliónu žijí na území států Alžírsko, Libye, Mali, Niger a Burkina Faso.

Už dávný exodus Tuaregů do pouště svědčil o jejich touze po svobodném životě a neochotě podřizovat se komukoliv. Jejich nepřítelem byl každý, kdo je chtěl spoutat. Bojovali s Marokánci, Francouzi a poté, kdy vládu nad bývalými koloniemi převzali vůdci původního černošského obyvatelstva, které bylo v minulosti Tuaregy považováno za méněcennou otrockou rasu, došlo i na konflikty s nimi. V Mali a v Nigeru národnostní útlak násobený nedostatkem potravin v důsledku sucha a nesplnění vládních záruk vůči Tuaregům vedl v průběhu 60. až 90. let minulého století k ozbrojeným vzpourám, tvrdě potlačeným vládní mocí.

Na severozápadním okraji Timbuktu je památník Flamme de la Paix, Plamen míru. Pod bílými oblouky, které mohou představovat sepnuté ruce, jsou roztavené zbraně Tuaregů, symbolizující definitivní konec bojů. Proto Plamen míru. Velkolepé vstřícné gesto a snaha však ještě nemusí přivést obě strany k definitivnímu a věčnému míru…

Hotel Lafia je nedaleko odtud, a tak jsem si před snídaní odskočil udělat několik snímků památníku. Cestou se ke mě přidal mladý muž, podle stylu oblečení možná Tuareg. Zeptal se, zda mě může doprovodit. Proč ne, svolil jsem v domnění, že se třeba dozvím i něco, co s památníkem souvisí. Místo toho se mladík vytasil s přívěšky a náramky a chtěl dělat obchod. Zakroutil jsem odmítavě hlavou, ale současně jsem si v této souvislosti u mírového památníku uvědomil, že  boj o přežití může mít i tuto podobu.