Při pohledu z letadla se sibiřská tajga jeví jako hebký koberec lesů s mnoha odstíny zeleně, ozdobený lesklými stužkami řek. Ale dole, když člověk uhne z pěšiny, brzy se ho zmocní pocit trosečníka. Ano, tamní prostředí se dá s trochou nadsázky přirovnat k oceánu. Prostoupit hustým lesem, houštinami, močály s mračny dotěrného hmyzu je skoro stejně náročné jako zdolávání oceánských vod.

Koruny mnohaletých borovic, jedlí, modřínů zakrývají oblohu, a tak i za jasného dne vládne v lese mírné přítmí, jemuž závoje lišejníků visících z větvoví dávají až nádech tajemna. I v onom pološeru však tu a tam zazáří kolonie barevných květů a ponurá tmavá tajga se místy prosvětluje březovými háji. Protipólem bujné vegetace je hřbitov padlých stromů ležících na zemi jeden přes druhý. Ty nedávno vyvrácené, vonící ještě pryskyřicí, zavalily zpola už zetlelé kmeny, obrostlé mechem a živící svým rozpadajícím se tělem tisíce brouků a larev. Zpod jejich mrtvých těl ovšem vyráží ze semen už mladý podrost. Toť dokonalý koloběh života.

Cizinci se může tajga zdát až nepřátelskou, Sibiřané se s ní naučili žít a stejně jako rybáři na moři, využívají jejího bohatství.

Evenkům či Tofům, původním kočovným obyvatelům Sibiře, sloužilo dřevo z tajgy od kolébky po rakev. I své čumy – kuželovitá obydlí, podobná indiánským týpý, stavěli z tyčí pokrytých kůrou nebo kůžemi.

Rovněž první ruští osadníci, kteří v 16. století následovali na Sibiř kozácké dobyvatelské voje, roubili své opevněné stanice z kmenů sibiřských velikánů. Ze dřeva umně vyráběli většinu svých nástrojů k obdělávání půdy, ke sklizni a zpracování úrody. V architektonicko–historickém skanzenu v Talcy na břehu Angary je například rekonstruovaná skupina mlýnů postavených v kaskádě za sebou a využívajících jednoho zdroje vody přiváděné na jejich kola, jak jinak než dřevěným korytem. Stejně roubené jsou selské dvory, kovárna i vesnické domky. Také ve vybavení jejich domácností bylo vše ze dřeva. A dřevo v drsných sibiřských zimách udržovalo i teplo domova.

Někdejší tesaři ovládali své řemeslo dokonale. Věděli například, že narušení mikroskopické stavby dřeva má za následek jeho větší náchylnost ke hnilobě. Proto při některých fázích opracovávání dřevěných trámů používali zásadně sekyru, která nenaruší buněčnou stavbu dřeva tak jako pila. Zvláštní pozornost věnovali zastřešení staveb. Střechy kryli obvykle dvěma vrstvami prken přičemž horní desky zakrývaly mezery mezi prkny spodního zakrytí. Jindy se stejným účelem používali dvě vrstvy dřevěných korýtek. V každém případě střecha přesahovala stěny o tolik, aby na ně voda nestékala. Nedůslednosti byly po čase potrestány pracnou výměnou trámů.

Celá Sibiř bývala a do značné míry stále je dřevěná. Cihlové stavby, a to i ve městech, byly výjimkou. V mnoha případech nejen velikost domu, ale i jeho vnější úpravy svědčily o movitosti někdejších majitelů. Zdobeny však byly i ty nejskromnější chalupy. Řemeslnou tesařinu posouvala na vyšší úroveň výzdoba, která by se filigránskou řezbou dala přirovnat ke krajkoví. Zdobené byly okenice, okenní rámy, vstupní dveře, verandy. Ve více než půlmiliónovém Irkutsku jsou stále ulice či alespoň jejich části lemovány řadami takovýchto výstavných a zdobených dřevěných domů. Barva z nich sice oprýskala a dávno už nejsou tím, čím bývaly, ale stále z nich dýchá jistá vznešenost. Dřevěné stavby bývaly však pro lidská sídla i velkým nebezpečím a nezřídka se stalo, že celá ulice, ne-li části města lehly při požáru popelem. Částečně měly ničivému živlu zabránit protipožární cihlové stěny vystavěné napříč frontou domů. Ohořelé dřevěnice jsou vidět i dnes, žel zde není na vině neopatrná manipulace s ohněm, ale naopak plánovité žhářství. Staré stavby, mnohdy památkově chráněné, zabírají totiž podle developerů strategicky výhodné pozemky, na nichž by mohly stát lukrativně prodejné moderní domy. Když ale památka shoří, nezbývá než ji strhnout a těžko už pak dojde k jejímu obnovení.

Okrajové části měst a venkovská sela zůstávají i dnes věrná dřevu. Je to na Sibiři nejdostupnější a tím pádem i nejlevnější stavební materiál. Před leckterou chalupou jsou složeny trámy, prkna nebo jen ještě neopracované klády. Roubenice i přes veškerou pečlivost se nevyhnou rekonstrukcím. Současné dřevozpracující nářadí – motorové pily, elektrické hoblíky a vrtačky, umožňují rychlejší postup, než když dřívější stavebník se mohl ohánět jen sekyrou a ruční pilou. Dnešek už si ale tolik nepotrpí na zdobnost. Na Sibiř již také dorazila plastová okna, utěsňovaná do roubených stěn stavební pěnou. Současnost přidala roubeným stavbám ještě jeden nový prvek – satelitní anténu.

Na prašných sibiřských cestách jsou vidět, ne mnoho, ale přece jen, už i kamióny s nákladem klád či zhruba opracovaných trámů. Tajga se může zdát v tomto ohledu nevytěžitelná.

Jako pomníky sibiřskému dřevěnému stavitelství se nabízejí tamní pravoslavné kostelíky se svými báněmi, buddhistické svatyně a zvonice, ale duše onoho umu spočívá v bezpočtu roubenek, kde na stole stojí samovar a kouří se z talíře boršče.

Nakonec ani k tulákovi, který prochází Sibiří s batohem na zádech, není tajga skoupá a ochotně mu dá tolik dříví, kolik potřebuje, aby si v kotlíku uvařil vodu na čaj a oheň ho v chladné noci zahřál.