Sibiří
po kolejích
Jiří Roupec
|
|
Tak
rozlehlá země, jako je Rusko, nemůže existovat bez odpovídajícího
dopravního systému. Ona pravda se ukázala už v dobách expanzí
carské říše, a to zejména do dálněvýchodních teritorií.
Výstavba Transsibiřské magistrály, z evropské části Ruska
na tichomořské pobřeží, byla nejen v ohledu
státně-politickém, ale i hospodářském a nakonec i technickém
vskutku progresivním dílem. V současnosti na téměř deset tisíc
kilometrů dlouhé trati mezi Moskvou a Vladivostokem jezdí
pravidelné expresy. Ačkoliv se rychlost vlaku za dobu existence
dráhy trojnásobně zrychlila, i tak jízda mezi krajními
destinacemi trvá šest dní.
Těžko
si dnes představit ono nezměrné úsilí a obtíže, které museli
stavitelé dráhy, vybaveni jen krumpáčem, sochorem a lopatou,
překonávat v souboji s drsnými sibiřskými podmínkami
a tamní přírodou. Kdyby byly kolem trati pomníčky za každou
oběť, bylo by jich patrně na tisíce. Společným pomníkem
stavitelům dráhy je nádražní budova ve Sljudjance, vystavěná
celá z bílého mramoru.
V době
na přelomu 19. a 20. století, kdy se dráha stavěla, nebylo ještě
dostatek zkušeností s některými specifickými železničními
stavbami. Jedním z nejkomplikovanějších úseků byla stavba
Krugobajkalky, železnice vedené po pobřeží jezera Bajkal. Než
byli stavbaři schopni vybudovat tuto část železnice, vlaky
transsibiřské dráhy končily v přístavu Bajkal, kde najely
na trajekt, který vlakové soupravy převezl do přístavu Mysovaja
na jihovýchodním břehu jezera, kde opět najely na železnici. Loď
byla upravena jako ledoborec, takže vlaky mohly být převáženy i
v zimě. Když led zesílil natolik, že byl nad schopnosti
lodi, byly koleje pokládány přímo na led a vlaky přejížděly
po vlastních osách. Existuje ale také snímek nehody, na němž se
jedna z lokomotiv do ledu probořila.
Bajkal,
páté největší jezero světa, hloubkou jiným nepřekonané,
soustřeďující třetinu veškerých světových zásob sladké
vody, je ohraničen vysokými horami a právě na jihozápadní
straně skály vstupují přímo do vody. Stavbaři neměli takřka
žádné přirozené možnosti vedení železničního tělesa. Na
délce necelé stovky kilometrů trati bylo nutno použít více než
půl tisícovky nejrůznějších inženýrských prvků včetně 38
tunelů, 226 mostů, šesti kamenných viaduktů a více než dvou
stovek podpůrných zdí. Na stavbě pracovalo až 13 tisíc dělníků.
Na některé speciální práce byli najímáni zahraniční
specialisté, například italští kameníci. První vlak tudy
projel v říjnu 1905 a provoz trval zhruba půl století.
|
|
|
|
Poté
co v souvislosti se stavbou přehrady na Angaře pod Irkutskem,
která zalila i část železničního tělesa, byla transsibiřská
magistrála vedena z Irkutsku jinudy a bajkalská železnice se
stala lichou a dokonce se uvažovalo o jejím zrušení. Naštěstí
se tak nestalo a Krugobajkalna z Port Bajkalu do Sljudjanky
v délce 95 kilometrů je kromě dopravního spojení také
turistickou atrakcí skýtající cestujícím ve vlaku výhledy na
jezero. Současně je dráha i přehlídkou železničního umu
tehdejší doby. V nově zrekonstruované nádražní budově
v Port Bajkalu je i muzeum Krugobajkalky s množstvím
fotografií z dob, kdy se dráha stavěla, modely napojení
kolejišť na trajektové lodi, množství dobového nářadí a
vybavení tehdejších železničářů.
V současnosti
vyjíždí jeden vlak z Port Bajkalu brzy ráno, aby pobral lidi
dojíždějící do Sljudjanky za prací, a navečer se vrací zpět.
Vlak onu vzdálenost ujede za necelých pět hodin. Jede rychlostí
kolem 25 kilometrů za hodinu. Důvodem pomalé jízdy je patrně
nepříliš dobrý stav kolejiště. K pražcům jsou koleje
připevněny jen hřeby, z nichž mnohé, nahlíženo laickým
okem, jsou povolené. Vlak zastavuje v sedmi stanicích.
Kromě
toho trať využívají turistické agentury, které si najmou
vlakovou soupravu a přivážejí se vším komfortem na tuto
unikátní prohlídku jezera stovky turistů.
|
|
|
|
Poněkud
jinak to funguje v transsibiřském expresu. Prvně zaujme počet
vagónů, často více než dvacet. To proto, že vlak je přísně
místenkový a zájem o jízdu velký. Už zakoupení jízdenky
podléhá jisté, řekněme velice odpovědné proceduře. Pokladní
totiž zadává do počítače kromě jízdních údajů i jméno a
číslo průkazu totožnosti pasažéra. Vše důkladně kontroluje i
děžurnyj vagónu při nástupu do vlaku.
Další
zvláštností ruských drah jsou jízdní řády sestavené jednotně
podle moskevského času. Na mojí jízdence (prajezdnom dokumjentu)
zakoupené v Sljudjance byla doba odjezdu 19.37, ale ve
skutečnosti bylo o pět hodin víc a vagón, do něhož jsem
nastupoval, „měl právě půlnoc“. Nástup do nočního vlaku
není tak jednoduchý – uvnitř je přítmí ztěžující hledání
přiděleného místa, spící pasažéři jsou nevrlí, příprava
horního lehátka a uložení se na něj obvykle také neproběhne
bez nespokojeného mručení okolí a člověk navíc usíná
s obavou, zda při drncnutí na některé výhybce nespadne
dolů. Vagóny jsou dvojího typu – kupejnyj s klasickými
kupé a čtyřmi lůžky a levnější plackartnyj, v němž
jsou místo kupé jen kóje a lehátka nad sebou jsou i podél
chodbičky.
Vstávání
probíhá opatrně, zvlášť když cestující na dolním lůžku
ještě dospává a bylo by kruté probudit jej šlápnutím do
obličeje či kamkoliv jinam. Složené spodní lehátko podélně
s uličkou slouží jako stolek, a tudíž se posadíte svému
spolunocležníku tváří v tvář. Můžete se představit,
omluvit za noční rušení spánku, poptat se na cíl cesty. Protože
při dlouhé jízdě společně strávíte delší čas, ranní
pozdrav často přejde v družný rozhovor. Sergej, železničář
vracející se z pracovního turnusu na pár dní domů,
komentoval krajinu za oknem – říkal, kam jezdí na ryby, a záhy
vytáhl z tašky láhev vodky a nabídl připít si společně
na začínající nový den. To je sice lákavě stylové, zejména
pro cizince toužícího poznávat Rusko se vším všudy, ale přesto
jsem dal přednost čaji. V každém vagónu je samovar, ne tak
pěkný, jako stává v ruských domácnostech, ale horká voda
je k dispozici. Čaj za dvanáct rublů a cukr za tři prodává
průvodčí. Na zastávkách si lze zakoupit pirohy plněné
zeleninou nebo masem, vajíčka, vodu...
|
|
|
|
Nakonec
zjistíte, že i ten dlouhý čas docela ubíhá a
jízda transsibiřským expresem patří taky k zážitkům
z Ruska.
Leckdo
se chce možná ještě zeptat: A co vlaky? Jsou čisté, uklizené,
pohodlné?
Dá se
říct, že ano.
Na
Transsibiřské magistrále i na Krugobajkalce jsou vlaky srovnatelné
s Evropskou unií, čisté, digitální panel i palubní rozhlas
informuje o stanicích, záchody jsou v lepším stavu než je
na veřejných místech obvyklé. Průvodčí v uniformách jsou
pozorní a ochotní. Vlaky jezdí na čas.
|
|
|
|
|