Moskva, Sankt Petěrburg, Vladivostok, Stalingrad, pardon Volgograd, a snad ještě jména hokejových měst Omsk, Čeljabinsk, Kazaň... a tím pro mnohé znalost měst Ruské federace možná končí.

Kdo kdy slyšel o Kjachtě?

Měli by ji znát alespoň milovníci čaje.

A proč zrovna čaje?

Protože dlouhou dobu, pravda, v předminulých staletích, všechen čaj z čínských čajových plantáží byl přivezen nejprve do Kjachty a teprve odtud putoval přes celé Rusko do Evropy.

A kde že ta Kjachta je?

Ano, nedivme se, že je to místo spíše neznámé, vždyť leží v písečné stepi až na jihovýchodní Sibiři, v Burjatské republice, poblíž hranice s Mongolskem a to je pro nás Evropany přece jen dost z ruky.

Historie Kjachty úzce souvisí s rusko-čínskými vztahy. Jistá pravidla se jim na konci 17. století snažila dát takzvaná Nerčinská dohoda, určující průběh hranice mezi oběma státy a současně umožnující obchodní kontakty ruských a čínských kupců. Četné střety příhraničních Mongolů však plnění smlouvy narušovaly. Carevna Kateřina I. proto vyslala na Dálný východ nové poselstvo vedené hrabětem Savvem Lukičem Vladislavičem-Raguzinským. Jeho mise dorazila k mongolské hranici v srpnu 1727. Raguzinský nechal na severním břehu řeky Kjachty, v místě tradičního zimoviště ruských a čínských obchodníků, postavit Novotroickou pevnost s kasárnami, sklady a také s kostelem zasvěceným svatému Savvovi Srbskému. V 70. letech už pevnost nestačila pojmout všechny obyvatele, domy se stavěly i před opevněním, a tak vznikla osada Troickosavsk.

Rozhovory s čínským dvorem nebyly jednoduché, vlekly se takřka rok, ale zkušenému diplomatu Raguzinskému se podařilo v červnu 1728 smlouvu, která otevřela novou epochu vzájemných vztahů, uzavřít. Podpis dokumentu se konal na břehu Kjachty, a na základě toho vstoupil do historie jako Kjachtinská smlouva. Následující den po podpisu (15. června 1728) položil hrabě Raguzinský základní kámen obchodní stanice nazvané Kjachta. Jméno patrně pochází z mongolského výrazu „chjagta“ používaného pro plevel připomínající obilovinu. Posléze Kjachta požívala statutu svobodného hanzovního města. Obdobné kupecké středisko, Majmajčen, vybudovali na druhé straně hranice i Číňané.

Obchod mezi oběma zeměmi byl veden směnou zboží bez peněz. Rusové dodávali Číňanům kožešiny, zlato, stříbro... za to od nich brali především čaj. Jednotkou takové platby se stala čajová cihla. Drobné čajové lístky slisované do koulí či cihel je stará čínská praktika uchování čaje. Ve vlastivědném muzeu v Kjachtě, kde je čaji věnována celá místnost, je k vidění nejen lisovaný čaj, ale i další sorty a způsoby jeho tehdejšího balení čaje.

Do Kjachty dopravovaly čaj přes Mongolsko karavany velbloudů. Každé zvíře neslo čtyři balíky po padesáti kilogramech. V sezoně bylo takto denně dopraveno do Kjachty na tisíce balíků čaje. Na burze, v takzvaném „gostinom dvore“, byla zásilka rozdělena podle kvality a určena cena. Čaj pak zabalený do nevydělaných kůží, aby cestou nenavlhl, putoval na vozech či na saních před Irkutsk, Krasnojarsk, Tomsk do Permu, přístavu na řece Kamě, kde byl náklad přeložen a lodí převezen do Nižného Novgorodu a odtud vlakem do Moskvy. Na cestu Ruskem navazovala trasa přes Varšavu do Lipska a dál.

Na přelomu 18. a 19. století, kdy Rusko i Evropa propadly vůni a chuti čaje, kulminovala i prosperita Kjachty. V polovině 19. století činil roční obrat obchodu s čajem kolem třiceti miliónů rublů. Ve městě fungovalo 58 obchodních firem a Kjachtu znal celý obchodní svět, včetně Ameriky, jako město milionářů. Díky obchodní prosperitě se tam začala rozvíjet i řemesla. Kjachta tehdy čítala téměř tisíc domů a žilo tam pět a půl tisíce obyvatel.

Současně s hospodářským vzestupem Kjachty rostla kulturní úroveň a vzdělanost obyvatel. V roce 1811 byla otevřena soukromá škola, od roku 1833 fungovala vojenská rusko-mongolská škola, v roce 1862 vzniklo ženské učiliště, později přeorganizované na gymnázium, teprve třetí toho druhu v Rusku, v roce 1876 bylo otevřeno šestitřídní mužské reálné učiliště, první v Zabajkalsku. Všechny tyto vzdělávací instituce byly sice dostupné pouze pro děti z majetných rodin, ale i ostatní děti mohly navštěvovat školu, která byla financována z prostředků správy města a příspěvků dobročinných společností.

Svou roli v rozvoji osvěty mělo zajisté i tamní prolínání se vlivů evropských, ruských, mongolských, čínských, krom toho v Kjachtě žili ve vyhnanství vzdělaní děkabristé a pak tam rovněž pobývalo několik významných vědců (botanik I. V. Palibin, entomolog G. E. Grumm-Gržimajlo, ornitolog V. A. Bianki, paleontolog M. V. Pavlov) a také cestovatelů (N. M. Převalský, G. N. Potanin, D. A. Klemnc, P. K. Kozlov, V. A. Obručev...). Kjachta byla totiž i východiskem řady badatelských a geografických expedicí do Mongolska, Číny a do Tibetu. V Kjachtě byla brzy vytvořena bohatě vybavená knihovna, zřízeno muzeum zaměřené na regionální historii, fungoval tam literární salón a vycházely i místní noviny Bajkal. Pro bohatý intelektuální život se Kjachtě s uznáním přezdívalo Písečné Benátky.

Vzdor mnohaleté hospodářské prosperitě a vybudované kulturní úrovni začal se v závěru 19. století projevovat pokles obchodu, s tím související odliv kapitálu a pozvolný úpadek. Jednak byla časem rusko-čínskému obchodu otevřena celá hranice a dá se říci, že dějinná role Kjachty skončila otevřením Suezského průplavu, který v režii Angličanů umožnil rychlejší dopravu čaje z Asie do Evropy. Rusové v podstatě Kjachtu odepsali, a aby si zachovali alespoň část dosavadního obchodu, začali dopravovat čínský čaj mořskou cestou přes Oděsu.

Někdejší symbol zlatého věku Kjachty – gastinyje rjady – jsou v současnosti i obrazem jejího úpadku. V části kdysi honosné budovy s arkádami je sice obchodní dům, ale v zadním traktu a na nádvoří, kde bývaly denně navršeny tisíce balíků čaje, se dnes vrší odpadky, zdi jsou oprýskané, dveře desítek obchůdků vonívajících čajem jsou zatlučené prkny. Hrabě Raguzinský shlížející na ono torzo z billboardu připomínajícího, že rok 2013 je rokem 285. výročí založení Kjachty, zřejmě nepočítal s tak smutným osudem svého města. Běh a vývoj světa maří mnohé velkolepé představy. Také Vladimír Iljič Lenin, stojící v sošném ustrnutí na hlavní ulici, si budoucnost Kjachty představoval jinak. Za ním, jako memento komunismu, stojí torzo chrámu Trojice.

Kam to všechno dospělo?

Dnešní, zhruba dvacetitisícová Kjachta se snaží využít své historie na slavné Čajové cestě alespoň pro turistiku. Čaj, jak by snad někdo očekával, není nikterak v popředí nabídky, zato se uchovávají staré kupecké dřevěnice a domy, v nichž žili slavní obyvatelé. Město nabízí hotelové kapacity, restaurace, směnárnu, benzínku, opravnu aut a s tím související služby. Jistou šanci v tomto ohledu Kjachtě dává městem vedená dálnice z burjatské metropole Ulan-Ude k mongolské hranici a dál do Ulánbátaru. Zda to Kjachtě bez význačnějšího průmyslu postačí k přežití, ukáže čas.