Vzorová země budoucnosti, alespoň tak nám býval Sovětský svaz předkládán, trpěla od svého vzniku četnými vážnými neduhy. Konfrontace předkládané fikce a reálné skutečnosti v nás vytvořila averzi a nedůvěru ke všemu sovětskému – hokejem „sborné“ počínaje a cestami do kosmu konče. V dnešním Rusku mnohé z toho přetrvává, mnohé se změnilo.

Patrně už neplatí slova písničky Ivana Mládka o Ruskách, co chodí v křuskách. Velkou módou jsou tam dnes vysoké podpatky, čím vyšší, tím lépe. A není to jen záležitost Moskvy, ale móda vysokých „šteklí“ dorazila už i na Sibiř. Rusky si v téhle na pohled nepříliš pohodlné obuvi očividně libují a musím přiznat, že chůze v nich dodává jejich ztepilým postavám zvláštního vlnění. Někdy ovšem vypadá až komicky, když žena obutá podle onoho módního trendu se snaží jít elegantně prašnou ulicí s množstvím děr a vyježděných kolejí.

Sibiřská městečka zatím nedokázala ve větší míře dát svým obyvatelům vymoženost asfaltových silnic a tuším, že to není z důvodů ekologických. Možná ekonomických. Šíře mnohých prašných a po dešti blátivých tříd je dvojnásobná i trojnásobná než jsme zvyklí od nás. Trochu mi ten pohled připomínal městečka na Divokém západě před sto lety, a to včetně oblaků prachu zvířeného jezdcem, v Rusku nikoliv na koni, ale na motorce se sajdou uzpůsobenou jako boční korba. Také dlouhé řady dřevěných domů s prkennými chodníky a vývěsními štíty jsou jako z westernu. Reklama musí být a Rusové si na ni potrpí a patrně poté, co monopol společného podniku vystřídal soukromý sektor, je i nutná. Často taková vývěsná informace, samozřejmě co nejbarevněji provedená a nezřídka doplněná svitem neonových trubic, aby trumfla konkurenci, budí úsměv, když takto září na dřevěné chalupě.

Vzpomínám si, že kdysi na regálech ruských obchodů byly jen řady sardinek či marmelády a máslo se balilo do novin. Tohle už je opravdu minulost. Obchody i v zapadlých sibiřských vískách nabízejí takřka vše, co jsme zvyklí kupovat u nás, včetně licenčního či originálního provedení výrobků světových firem, dokonce tam mají i paštiky Hamé Babice. I v hygieně prodeje jsem zaznamenal pokrok – zápachu udělaly konec chladící boxy a prodavačky se naučily brát nebalené potraviny rukou v igelitovém sáčku, což nebývá pravidlem ani v čistotném Německu. Leckde stále stojí na pultě vedle elektronické pokladny i sčot. Možná časem Rusové dospějí i k tomu, že dosavadní převažující pultový prodej nahradí samoobsluhami.

Chápu, že každá země má své zvláštnosti, a k těm ruským patří i způsob provozu restaurací. V Moskvě je to patrně jinak, ale na východě to funguje tak, že zákazník si u kasy vybere z jídelního lístku a po zaplacení mu pokladní vydá kopii objednávky s číslem, které si musí zapamatovat. Po čase vyjde z kuchyně děvočka a zavolá číslo, host se přihlásí, načež dostane objednané jídlo. Možná je to také jakýsi relikt tamní rozmohlé byrokracie. Pozitivní posun vidím v tom, že stoly jsou po odchodu zákazníka uklizené a čisté.

V ekologii jde v Rusku vývoj pomalu. Kdysi jsem se divil, jak je možné, že v Moskvě, kousek od Rudého náměstí, kde milicionář upozorňuje na odhozený papírek, může být hromada smrdutých odpadků. Systém odvozu komunálního odpadu není patrně prioritou. V jednom městečku jsem viděl sběrný vůz, který jel ulicí, občas zatroubil, a kdo měl cosi na vyhození, vynesl to z domu. Popelnice jsem v tom konkrétním místě neviděl. Koncentraci lidí by měl odpovídat i počet košů na odpadky, spíše tomu však odpovídají hromady odpadů. Možná je pak přímo na místě spálí, jak jsem to zaznamenal poblíž turbáze v horách.

Naši cestovatelé Hanzelka se Zikmundem ve své knížce Zvláštní zpráva č. 4 kritizovali poměry v SSSR v polovině minulých 60. let. Psali mimo jiného o tom, že poprvé jeli po silnici vysypané mramorem. V tom se zřejmě ani po půl století nic nezměnilo. V lomu na mramor poblíž Sljudjanky buldozer odhrnoval jako hlušinu sněhobílý kámen, údajně proto, že někde pod ním je žíla červeného a cennějšího mramoru. Možná se časem tamní hospodáři ťuknou do čela a začnou těžit i onu skládku.

Symbolem sovětského modelu bývaly i kolchozy. Kdoví kolik z nich přežilo pád kolektivního hospodaření a dokázalo se přetransformovat do nových podnikatelských podmínek. Ty, které nedokázaly najít cestu, hyzdí krajinu a okraje vesnic holými, zpola už plevelem zarostlými zdmi. Trámy a křidlice se někomu hodily, tak si je odnesl, zdi ponechal působení zubu času. A nejde jen o kolchozy, ale ani mnohý podnik nedokázal bez dotací státu přežít a stihl ho stejný osud.

Země už není zaplavena agitačními hesly, vystřídaly je volební billboardy, sem tam přežívají ještě rudé hvězdy... Ovšem televize stále masíruje diváky nekonečnými filmy o neohroženosti a neporazitelnosti ruského vojáka. Uniforma má stále váhu.

A co ruský člověk?

Změnil se?

Dokázal se přizpůsobit novým poměrům?

Myslím, že se o to pokouší alespoň z ekonomického, přesněji podnikatelského hlediska. Prodavačky, pokud je prodejna v jejich rukou, prodávají celý den do pozdních večerních hodin. Kapitán a majitel lodi na Bajkalském jezeře taky nehleděl na čas a podřizoval se přáním pasažérů-klientů. Stejně řidiči maršrutek. Ve městech mnozí přeměnili své, ne nijak velké byty na hostely a sami se uskrovňují v jedné místnosti. Učí se podnikat, spoléhat sami na sebe, začínají vzdorovat státní moci... Snad jim v tom pomůže takřka geneticky vrytá Leninova poučka: Učit se, učit se, učit se!