Vše o Bajkalu vědí v Listvjance

Z Brna je to k Bajkalu vzdušnou čarou zhruba šest a půl tisíce kilometrů. Letadlo to zvládne do Irkutsku za jedenáct hodin včetně dvouhodinového mezipřistání v Moskvě. Zbývajících sedmdesát kilometrů do Listvjanky, na západním břehu Bajkalu, ujede maršrutnoje taxi podél řeky Angary za hodinu. Vzhledem k tomu, že vzdálenost z Moravy na jihovýchod Sibiře se rovná pětině délky padesáté rovnoběžky, na níž obě místa přibližně leží, je to skok snesitelně proveditelný. Vlakem, což může být druhá varianta, by cesta trvala třináctkrát déle.

Nelze zvolit lepší místo pro start poznávání Bajkalu, než je Listvjanka. Je totiž nanejvýš praktické vydat se na další cestu vybaven přesnými informaceni o jezeře. V populární a přehledné formě je poskytuje Bajkalské muzeum, které je součástí tamního Limnologického institutu ruské Akademie věd.

Kdo to neví, tak tam se dozví nebo si připomene, že Bajkal je nejhlubším jezerem světa (1648 metrů). Jezero vzniklo před třiceti až pětadvaceti milióny let zaplavením zlomu po srážce indické a euroasijské zemské desky. Tvarem připomíná srpek měsíce na délku měřící 636 kilometrů s průměrnou šířkou 80 kilometrů.

Bajkal akumuluje pětinu veškeré pitné vody planety. Ovšem čtyři desítky lidských sídel kolem jezera, provozy papírenského a rybyzpracujícího průmyslu, lodní doprava by měly vést k zásadní a systematické ochraně tohoto jedinečného rezervoáru. Vodu do jezera přivádí více než tři sta řek (Selenga, Horní Angara, Barguzin, Turka...), zatímco z jezera, právě u Listvjanky, vytéká jediná – Angara.

Jak je bajkalské prostředí životodárné a unikátní, o tom svědčí více než tři a půl tisíce druhů rostlin a živočichů, z nichž dvě třetiny se nevyskytují nikde jinde ve světě. Příkladem za všechny ostatní může být sladkovodní tuleň – něrpa. Dvě mláďata se prohánějí v muzejním akváriu. Jsou nejfotografovanějšími objekty v muzeu. Nikdo nechce spoléhat na náhodu, že se mu poštěstí vidět je někde na pobřeží jezera.

Přímo proti Listvjance je Port Bajkal. Dostat se tam znamená přeplavit se přes Angaru. I když přístavní molo je ve stavu, jako by je stihl bombový útok, trajekt skutečně připlul. Z jeho paluby je dobře pozorovatelný kámen čnějící asi metr nad hladinu uprostřed řeky. Říká se mu šamanský a podle legendy byl vhozen do řeky proto, aby oddělil jezerní vody od říčních. Není to ovšem kámen v pravém slova smyslu, ale ze dna rostlá skála.

Port Bajkal si užíval svého významu do padesátých let dvacátého století, kdy tudy vedl hlavní tah transsibiřské železnice a když v počátcích provozu na trati odtud přepravu vlaků přes jezero zajišťovaly trajektové lodi. Dnes zchátralá torza dřevěných přístavních mol, rezavé vraky lodí a někdejší sklady nepřispívají k jinak malebnému vzhledu místa železniční historie.

Česká stopa

Českých stop je kolem Balkalu vícero. O jednu z nejvýraznějších se postarali českoslovenští legionáři. Na sklonku první světové války (16. 8. 1918) se v Listvjance nalodil kontingent tisíce československých vojáků, aby po nočním přeplutí Bajkalu u přístavu Posolská, na východním břehu jezera, napadli uskupení rudých. Byla to patrně jediná, a navíc vítězná námořní bitva Čechoslováků, při níž zneškodnili i ozbrojený trajektový ledoborec Bajkal. Událost podpořila tehdejší snahu československých politiků o vytvoření samostatného Československa. Sovětská éra oné události pochopitelně nepřála, a tak ani nezabránila zničení památníku devatenácti padlým legionářům. Základy pietního místa odhalila při své expedici po stopách legií v roce 1995 trojice archivářů z Prahy. Ve spojitosti s československými legionáři se občas mluví o uloupeném a v jezeře potopeném carském zlatě.

V šedesátých letech minulého století se v limnologickém institutu v Listvjance zastavili i populární čeští cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund.

V místech odtoku Angary z Bajkalu se připravovali na překonání jezera čeští dálkoví plavci dr. Jan Novák a František Venclovský. Svůj úspěšný pokus uskutečnili v roce 1990 jižněji z mysu Stolby k Telegrafnímu mysu.

Železniční město Sljudjanka

Sljudjanka, dnes dvacetisícové městečko na jihozápadním cípu Bajkalu, je svou historií spjata s Transsibiřskou dráhou. Začalo se formovat roku 1905 jako stálá železniční stanice, jejíž význam je podtržen nevelkou, ale okázalou nádražní budovou, vystavěnou jako památník budovatelům železnice z bílého mramoru. Staré železniční časy připomíná nedaleko nádraží i parní lokomotiva a semafor.

Za své jméno ovšem městečko vděčí říčce Sljudjance a ta zase slídě, rusky sljuda, jejíž ložiska jsou v okolních kopcích.

Těžko odhadnout, co ve Sljudjance lze považovat za městské centrum. Snad by to mohla být ulice od nádraží přes park s volebními billboardy a vlajkoslávou směrem k tržnici. Bludiště dřevěných obchůdků, prodejních stánků nebo jen tak na bedýnkách vyložené zboží patří k tradiční obchůzce místních hospodyň, ale i hospodářů, kteří tam zdá se spolehlivě najdou vše od hřebíku až po lodní motor. Našinec spíše tápe, ale pochválí alespoň stalovuju a nad miskou boršče musí uznat, že je v ní čisto a levno. Pokud jde o nákup zásob na další cestu, zamíří cizinec raději do samoobsluhy mimo tržnici, kde si v klidu může z regálů vybírat a při louskání azbuky se ujistit, co vlastně kupuje.

Zajímavostí Sljudjanky je bezesporu tamní mineralogické muzeum. Kdo je navštíví před cestou do hor, určitě se pak pozorněji dívá, zda nešlape po drahokamech. Rozhodně by si měl všimnout sibiřské zvláštnosti – fialového čaroidu, o němž znalci tvrdí, že projasňuje myšlenky vztahující se k pocitům viny, strachu, hříchu a zneškodňuje zvíře v nás.

Po Sljudjance se kromě místních pohybují lidé, kteří buď čekají na vlak, který je posune po Transsibu dál, nebo ti, kteří se chystají do okolních hor.

Tradičním cílem treku do pohoří Chamar Daban jižně od Bajkalu je Pik Čerskovo (2090 m n. m.). Trasa vede střídavě vpravo, vlevo podél říčky Sljudjanky, někde je můstek, někde brod. Kousek nad městem je další mineralogická zajímavost, lom mramoru, no jak se to vezme a kdoví co tam nahoře těží, protože čistý bílý krystalický vápenec odhrnuje buldozer na skládku. Bráno takhle, tak ono pamětní mramorové nádraží v Sljudjance je vlastně vystavěno z odpadu.

Po čtyřech kilometrech mírného stoupání jsou na břehu říčky plácky vhodné pro kempování. Obvykle první etapa treku vede až do sedla. Tam mířilo i trio veselých ruských děvoček. Oči by šly dál za kmitajícími nožkami, ale těla nás staříků se už viděla v horizontální poloze a další výstup se odložil na příští den. Chyba, člověk nemá podléhat prvnímu návalu únavy, kdyby v tomto případě ušel ještě dvě stě metrů, narazil by na občerstvovnu s pivem a šašlikem.

Do sedla, kde je meteorologická stanice a turbaza, to nalehko podstatně prudším terénem vzalo tři hodinky. Tamní turistická základna je trošku matoucí název pro pár dřevěných domků k přespání, ovšem bez možnosti koupit si cokoliv k jídlu nebo k pití. Je tam mělká studna, z níž voda vytahovaná na provaze kýblem chutná sice přijatelně, ale jinak mnoho důvěry nebudí. Nicméně je to poslední možnost, kde si pro další výstup doplnit tekutinu. Pak už se v případech nejvyšší nouze dají využít jen zbytky už dost znečištěných sněhových jazyků. Já to neriskl a taky jsem na tom po dvou hodinách výstupu na Pik Čerskovo skončil. V horkém dni, nad pásmem lesa, a tudíž bez stínu se bez vody jít nedá. Cesta není značená, ale dá se odhadovat podle vyšlapaných stezek. I tam jsem se dopustil omylu a nechal se svést pohodlnější širší cestou, patrně zbytku čajové magistrály z 18. století.

Přestože jsem nedosáhl vrcholového cíle, byl jsem odměněn mnoha výhledy na okolní vrcholy a do dolin, a pak hlavně barevností subalpínských luk s fialkovými rododendrony, žlutými střevíčníky, koloniemi zakrslých kosatců.

Přes Barguzinské ústí

Usť Barguzin se sedmi tisíci obyvateli se těší titulu okresní město Burjatské republiky. Takto je ovšem nahlíženo ruskými měřítky. Spíš by odpovídalo realitě nazývat jej vesnicí. Široké prašné ulice lemují většinou dřevěné domky. Když kozák Gavril Lovzov v druhé polovině 17. století sídlo zakládal, nemusel pro něj vymýšlet nějaké zvláštní jméno, ale nazval jej prostě podle toho, co měl před sebou – ústí řeky Barguzin do Bajkalu.

Kdo chce pokračovat dál podél východního pobřeží jezera, musí tedy překročit Barguzin. Po celá staletí se to děje pomocí prámu, dnes poněkud zmodernizovaného, kdy nákladní plavidlo vleče na ocelovém laně malá motorová loď. Je zajímavé sledovat jejich přistávací manévr v souboji s proudem řeky. Lodivod je ale za těch několik desítek traversů denně náležitě vyškolen. V dohledné době se to už ale změní, jen co bude dokončen nedaleký most.

O něco dál uzavírá cestu jiná překážka – brána Zabajkalského národního parku. Díky obtížné dopravní dostupnosti každý to brzy pozná na vlastním těle, minimu sídel a absenci průmyslu, si tamní příroda zachovala na zhruba 260 000 hektarech takřka původní ráz. Rezervace jako první v Rusku byla založena už roku 1916 kvůli ochraně vzácného barguzinského sobola. Kromě zóny se zákazem vstupu je další sektor zpřístupněný poznávací turistice a v některých částech je povolena i rekreace, včetně táboření. Vstup do parku, proto ta brána, je zpoplatněn 160 rubly na osobu a den.

Česká stopa

O vznik a rozvoj národního parku se velmi zasloužil Zenon Francevič Svatoš, potomek přistěhovalců z Čech. On sám se narodil roku 1886 v Krymsku na Kavkazu. Po smrti rodičů se přestěhoval k tetě do Simferopolu, kde vystudoval reálku. Dráhu profesionálního zoologa zahájil v Petrohradě a pro své preparátorské dovednosti byl v roce 1911 členem výpravy knížete Gorčakova do východní Afriky, posléze se zúčastnil Rusanovovy expedice na Špicberky a v roce 1913 odjel na Bajkal, kde zakotvil na trvalo. Díky zřízení rezervace se podařilo obnovit sobolí stavy a Zenon Svatoš byl první, kdo navíc zavedl chov sobola v zajetí.

Trek do Hadí zátoky

Součástí Barguzinské rezervace je i ostrov, vlastně poloostrov, Svatý nos. Na délku měří 53 kilometrů, na šířku dvacet kilometrů. S pevninou je propojen jedenadvacet kilometrů dlouhou písečnou kosou sjízdnou, a to nepříliš pohodlně, podél Barguzinského zálivu. Protější strana kosy je bažinatá. Svatý nos, a vyplývá to z jeho celkového profilu a stavby, byl ostrovem většinou se strmě skalnatým pobřežím. Nejvyšším vrcholem je Pik Markova (1877 m n. m.). Kromě tří rybářských osad na severovýchodním pobřeží je neobydlen. Turisticky je schůdná také jen tato část při Čivyrkujském zálivu

Vhodným východiskem pro středně fyzicky náročný trek je pláž u osady Monachovo. Hned na úvod prověří fyzičku prudký svah opatřený dřevěným schodištěm s více než sto stupni. Pak už vede pěšina „nahoru dolů“, místy kopírující sráz prudce padající do jezera, občas vytvoří překážku padlý strom. Komáří nálety při dobrém repelentním ošetření, případně se síťkou přes obličej se dají snést. První místo vhodné po táboření je po zhruba třech kilometrech na písečné pláži u osady Katuň. Obdobný profil i délku má úsek k větší vesnici Kurbulik roztažené podél břehu lemovaného rybářskými čluny a také boudami na ližinách používaných v zimě k rybaření na dírkách. Všechny domky jsou roubené ze dřeva. Před některými parkuje auto či motorka. Mezi osadami je totiž jediná sjízdná cesta. Na konci Kurbuliku je také malý, ale dobře zásobený obchod včetně piva. Vodku tam paní nemá, ale vysvětlí ve kterém domku se dá koupit. Za vesnicí je zpracovna ryb a na kopci v lese hřbitůvek. Za skalním hřbetem, odděleně od vesnice, se dá v klidu tábořit. Cílem treku bývá většinou Zmijí neboli Hadí zátoka (rusky zmeja znamená had). Netřeba se běžně obávat přemíry hadů. Tato část poloostrova se vyznačuje vývěrem termálních pramenů. Několik van vyložených dřevem a vodou o teplotě třicet až šedesát stupňů je přímo na břehu. Sjíždějí se k nim turisté i ze vzdálenějších míst Bajkalu, a tak poblíž kotví několik člunů i větších lodí. Právě s termálními prameny souvisí název zátoky. Na podzim, kdy je u Bajkalu už chladno, díky pramenům je okolní zem ještě prohřátá a láká sem plazy z celého okolí.

Česká stopa

Hydrolog profesor RNDr. Bohumír Janský, CSc., mimochodem objevitel skutečných pramenů Amazonky, navštívil Bajkal mnohokrát. Jeho knížka Bajkal – perla Sibiře je dobrým průvodcm pro všechny, kteří se chtějí s jezerem blíže seznámit.

V roce 1990 se podařilo windsurfařské expedici Formósa – tři Češi, jeden Rakušan a dva Rusové – přeplout za nepříliš ideálních podmínek bajkalské jezero během dvou dnů v jeho nejširším místě.

První český sólo přechod Bajkalu bez podpory jen vlastními silami, bez doplňování zásob uskutečnil v březnu 2012 Dalibor Beneš. Cesta mu trvala něco přes 21 dnů.

Olchon vsadil na turisty

V bajkalském jezeře je sedmadvacet, většinou malých ostrovů bez stálého osídlení. Ne tak Olchon, který svou rozlohou 730 kilometrů plošných všechny suché bajkalské bratříčky mnohonásobně předčí. Leží při západním pobřeží jezera, oddělen od pevniny takzvaným Malým mořem. Protáhlým, mírně prohnutým tvarem jako by se chtěl připodobnit celému jezeru.

Převážná část z  patnácti set obyvatel Olchonu žije v přístavu Chužir. Ono správní středisko ostrova nepodává návštěvníku vystupujícímu z lodi a procházejícímu kolem polorozpadlé budovy jakéhosi bývalého závodu tu nejlepší vizitku. Nebo zrezavělou bránou, na níž je ještě přivařená rudá hvězda, chce říct, že sovětské časy už i zde na ostrově skončily? Prostě na takové maličkosti není teď kdy. Lidé se musí starat především o živobytí a to na ostrově není právě snadné. Jsou v podstatě dvě možnosti – využívat bohatství jezera nebo turistika. Skoro se zdá, že servis turistům má vrch.

Jen pár kroků od přístavu nabízí bábuška v boudě několik druhů pirohů, o kousek dál jiná ostrovanka láká nově příchozí na uzené či pečené ryby, ve stánku přes cestu mají prý nejlepší pozy – maso v pařeném těstíčku. Tahle chuťová vizitka maže předchozí rozpačitý dojem a to jste ještě neochutnali vykřupaný čeburek.

Stánky s místními dobrotami střídají obchůdky se suvenýry, šperky využívající sibiřské polodrahokamy a dokonce, na rozdíl od Irkutsku, mají i výběr pohlednic. Prsty na rukou by nestačily na spočítání agentur nabízejících ubytování, sauny, průvodce, výlety loďmo, kolmo, koňmo či auty off-road. Pro hosty je na okraji Chužiru vystavěna roubená vesnička jako vystřižená z ruských pohádek.

Sergej Klimentěv, vystudovaný právník, dal rovněž přednost servisu turistům. Nabízí ubytování, stravu i saunu, kromě toho i exkurze po ostrově. V jedné osobě šéf, ubytovatel, saunař, řidič, průvodce i kuchař. Není výjimkou, a tak konkurence na omezeném ostrovním prostoru je velká. Radí, že kdo si chce cestu na sever Olchonu, na mys Choboj užít, musí vyrazit časně. Kousek asfaltky vede jen do vesničky Charancy, a pak jeho „fugon“ skáče přes výmoly po lesní cestě. Na mysu Njurganskij Sergej zastavuje a ukazuje lva a krokodýla. Ne to není místní safari, ale jen z vody vystupující skály připomínající tvarem ona exotická zvířata. O kilometr dál Sergej upozorňuje na rozpadlé molo, na základy baráků a prohnilé dřevěné chodníky bývalého gulagu. Trestanci sovětské éry tam do poloviny šedesátých let lovili a zpracovávali ryby.

Zbývající půlkilometr k mysu je nutno jít pěšky. Sergej nabízí, že zatím připraví uchu – rybí polévku se zeleninou. Všechno to skákání a natřásání stálo za to. Choboj nabízí vskutku nevšední pohledy. A nejen to, dole pod skálou se vyhřívá a skotačí hejno bajkalských tuleňů. Poštěstilo se. Záběry z akvária teď mohu vyřadit.

Česká stopa

Na zamrzlém bajkalském jezeře několik měsíců čeští kynologové testovali odolnost a ovladatelnost plemene Českých horských psů. Při svých pokusech přejeli jezero křížem krážem.

Snahu pokořit Bajkal měli i moravští balónoví vzduchoplavci. Žel ukázalo se, že uprostřed jezera je zóna naprostého bezvětří. Jejich expedice dospěla k poznání, že Bajkal se přeletět balónem prostě nedá.

Neopomenutelnou zastávkou poblíž Chužiru je mys Burchan. Z vod jezera tam vystupuje rozeklaný skalní útvar, kde se podle burjatských legend zdržují bajkalští duchové. Sedlem mezi dvěma vrcholy skály Šamanka lze projít až k jeskyňce, v níž údajně meditoval místní kouzelník. Tato lokalita náleží mezi devět význačných svatyň v Asii. Jednou za rok se ke skále sjíždějí šamani z celého Ruska. Ostatně šamanismus je nejen na ostrově, ale v celém Pobajkalí stále velice rozšířen, alespoň o tom svědčí kdejaký opentličkovaný strom. Možná tam barevné pentle věší i návštěvníci ve víře, že je to na Bajkal snad ještě jednou vrátí.