Netrpívám mořskou nemocí, ale během těch čtyř hodin na katamaránu ve vlnách vzdouvajícího se Pacifiku mezi Tahiti a atolem Tetiaroa jsem měl chvilku, kdy se mi žaludek začal tlačit do krku. Sedl jsem si na palubu před kajutou, opřel hlavu o lavici, snažil se dýchat zhluboka a v této poloze jsem usnul.

Co se asi může zdát Evropanovi vnitřně naladěnému už na zimu, mrazivé povětří, náledí… a tady mu začátkem prosince slunce pálí kůži do ruda, všechno kolem se zelená, kvete a voní. Houpání lodi se proměnilo v snové kolébání sítě zavěšené ve stínu pod palmami, odkudsi tlumeně znělo drnkání ukulele a snědá, usměvaná dívka s květy ve vlasech a vlnící se smyslně v bocích přinášela v rozseknutém kokosovém ořechu osvěžující tekutinu.

Větší výkyv lodi mě vyšinul z vyvážené polohy, načež jsem procitl, ale sen nezmizel – slunko pálilo, před přídí za bílou brázdou korálové bariéry měla laguna barvu azurovější azuru. Za tím vším se zelenal ostrůvek palem a pláž zářící bělobou rozdrcených úlomků korálu. Jen polonahé Tahiťanky zmizely a místo nich nabízel vychlazený papajový džus a rozkrájený ananas lodník z posádky.

Atol Tetiaroa tvoří dvanáct ostrůvků, takzvaných motů kolem sedm kilometrů široké laguny. Korálová bariéra je neprostupná, a proto i katamarán musel zakotvit na volném oceánu a na břeh pasažéry dopravil lehký gumový člun se závěsným motorem. Hned po vylodění narazí návštěvník na tabuli s  nápisem TABU – Nevstupujte, soukromý majetek, a pod tím podpis: rodina Marlona Branda. Přes výstražný text někdo nasprejoval protestující slovo PUBLIC – Veřejné.

Tetiaroa má mezi ostrovy Francouzské Polynésie výsadní postavení. Pro Tahiťany je takřka posvátným místem. Kdysi na něm odpočívali členové vládnoucí tahitské dynastie Pomarů a také tam byly posílány urozené dívky, aby si vylepšily postavu. Zdaleka nešlo o odtučňovací pobyt, právě naopak. V těch, zase ne tak dávných časech, chtěla-li se dívka vdát, musela vážit nejméně osmdesát kilo. Čím víc, tím větší partií pro nápadníky byla. Jedinou metodou, jak toho dosáhnout, bylo jíst, jíst a zase jíst. Denně byly dívkám předkládány tučné porce, hutné kaše z chlebovníku a sladké ovoce. Dívkám rostly hýždě, tloustla stehna, kypělo tělo a prsa dosahovala velikosti kokosů. Ono dědictví si mnohé z Tahiťanek nesou v genech dodnes. Navíc se na ostrově podrobovaly bělicí kúře. I snědá pleť byla vdavkám na překážku.

Jistou dobu se na Tetiarou uchylovaly i osoby nazývané mahu mahu, neboli ženomužové, tedy tamní gayové. Jejich postavení v tehdejší tahitské společnosti nebylo nikterak zavrženíhodné. Pracovali jako služenictvo v rodinách vyšší třídy a vykonávali všechny ženské práce, včetně vaření a výchovy dětí. Ani to není v současné tahitské komunitě zapomenutou minulostí. V restauraci jsem si všímal růžolícího chlapíka, který přes svoji metrákovou hmotnost se pohyboval ladně mezi stoly, roznášel a sklízel nádobí.

Na začátku 20. století věnovali Pomareové Tetiarou dr. Williamsovi, coby v té době jedinému tamnímu zubaři, patrně ve chvíli, kdy odpomohl velmoži od bolesti zubu. Williams na ostrově žil a také podnikal v obchodě s koprou.

V roce 1960, při natáčení filmu Vzpoura na Bounty, se americký herec Marlon Brando, který ve filmu ztělesňoval vůdce vzpoury Fletschra Christiana, zahleděl nejen do své tahitské filmové partnerky Tarity Teriipaii, ale také do atolu Tetiaroa. Brando neodolal ani jedné z  lásek, Teritu si vzal za ženu a Tetiarou koupil za 270 tisíc dolarů. Na atolu nechal postavit letištní dráhu, vesničku o dvanácti bungalovech s jídelnou a barem – vše z tamních přírodních materiálů, dokonce i pro dřezy v kuchyni prý byly použity velké mořské mušle. Brando trávil na Tetiaroji většinu volného času, jezdila tam za ním rodina, děti, vnoučata, ubytování poskytoval také vědeckým i studentským týmům zkoumajícím tamní flóru a faunu. Teprve na úplné stáří, také už značně obézní, se vrátil do Los Angeles. Jeho ostrovní rezidence fungovala čtvrt století. Po hercově smrti spravovala Tetiarou Brandova tahitská žena. Předtím ovšem Marlon Brando podepsal inovovanou závěť, která umožňuje rozvoj rekreačního areálu na atolu společnosti Pacific Beachcomber SC, ovšem za podmínky nenarušování tamního životního prostředí. Developeři vše při dodržení Brandova přání v roce 2003 zmodernizovali a rozšířili, včetně letecké runwaye. Každá vila má své zázemí, plus pláž, bazén, wi-fi příjem. Vše funguje na bázi obnovitelných zdrojů, použitá voda je vyčištěna natolik, že neobsahuje žádné závadné odpadní látky. Tak to alespoň správce areálu uvádí. O ceně za pobyt se nezmiňuje. Nebude jistě malá.

Navzdory výstražné tabuli jsme se vylodili na motu Rimatiai. Správce v rámci dobrých vztahů s veřejností povoluje alespoň pohyb po pobřeží, ale už zakazuje vstup do ostrovní džungle. Vzápětí také, co náš katamarán u atolu zakotvil, se objevil motorový člun hlídky, která zpovzdáli zkontrolovala náš pohyb. Hlavním cílem plavby na Tetiarou byla návštěva menšího sousedního ostrůvku, kde sídlí početná a pestrá ptačí kolonie. Tam bylo nutno přebrodit asi dvousetmetrovou úžinu. Zprvu vyhřátá a průzračná voda sahala jen ke kolenům, brzy však stoupla výš a začala mi rozmáčet v kapsách poznámkový blok i peníze. Nemohl jsem s tím nic dělat, neboť v obou rukách jsem ve výši ramen držel svoji fotovýbavu.

Ač nejsem specialista na ptačí fotosafari, nestačil jsem skoro cvakat spouští. Na ostrově se tahitští letci, všech možných barev peří, velikostí, tvarů zobáků předváděli jako na výstavě, natáčeli se a čepýřili před objektivem.

Při zpátečním brodění mi takřka před nohama proplul asi metrový žralok. Tihle útesoví prý nejsou nebezpeční, ujišťoval tahitský průvodce. Ale rozevřené tlamy u mojí nohy jsem se dost lekl, než jsem poznal, že to jen slaná voda mi odlepila podrážku na sandálu a udělala mi na ní žraloka. Na tamních plážích není radno vstupovat do vody bosky, písek je sice jemný jako mouka, ale nebezpečí číhá v podobě „stonefish“, ryby tvářící se jako kámen a s ostny jedovatými tak, že po jejich bodnutí bez rychlého lékařského zásahu hrozí amputace nohy nebo i smrt. A to se mluví ještě o komárech, kteří přenášejí horečku dengue, sice řídkých případech malomocenství, sloní nemoci… A pakže ráj.

Když jsem vypluli zpět do Papeete, zavřel jsem oči a přál jsem si, aby se mi do snu vrátily ony báječné Tahiťanky, marně, předchozí zážitky byly silnější.