Dominantním mezi Společenskými ostrovy, nejen velikostí, ale i admistrativně, je ostrov Tahiti. Může být viděn coby ostrovy dva, srostlé jen úzkou šíjí jako siamská dvojčata. Obě části, jimž vévodí sopečné vrcholy, mají takřka pravidelný okrouhlý tvar,. Nad Tahiti Nui, větším z nich, ční do výše 2241 metrů Mt. Orehena, nad menším Tahiti Iti je to Mt. Ramau (1332 m). Svahy sopek a vlastně střed obou částí pokrývá deštný prales, do něhož vede jen několik obtížně sjízdných cest. Na severozápadě dvojostrova je metropole celé Francouzské Polynésie Papeete (123000 obyvatel). Město zcela vystupuje z koloritu ostrovní říše. Zatímco jinde se ostrované drží místních stavebních tradic s použitím přírodních meteriálů, Papeete je už bezmála postaveno v evropském stylu – výstavně, účelně urbanisticky řešené, s veškerou potřebnou vybaveností, několika podniky, s přístavem i letištěm mezinárodních parametrů. Z tohoto srovnání se vymyká snad jen nevelkou rozlohou a tím pádem ne tak rozbujelým motorismem, hlučností a dalšími souvisejícími velkoměstskými neduhy. Většina denních nutností a potřeb se dá, pokud člověk není příliš pohodlný, vyřídit pěšky. Ostatně i místní pamětihodnosti obsáhne nedlouhá procházka.

Osou Papeete, byť excentricky položenou, je pobřežní magistrála pojmenovaná po někdejší ostrovní panovnické dynastii Boulevard Pomare. Většina ostatních názvů už souvisí s evropskou kolonizací Tahiti. Busta v parčíku hned vedle papeetské pošty připomíná návštěvu Louise Antoina Bougainvilla, vědce a cestovatele, který se na konci osmdesátých let 18. století jako první Francouz zastavil na Tahiti. Ona dvě děla vedle pomníku nemají zdaleka symbolizovat charakter jeho návštěvy a v podstatě ruší poklidné prostředí, které parčíku dávají vzrostlé stromy a stinná zákoutí. Těžké zbraně připomínají události z první světové války. Jedno z děl pochází z francouzské lodi Zélée, potopené v papeetské přístavu německou válečnou lodí. Po tehdejším ostřelování Papeete, jako msta za neposkytnutí uhlí německé lodi, shořela třetina města. Druhý kanón je z téže doby a náležel německé pirátské lodi Seeadler, jednomu z posledních válečných plachetníků, který ztroskotal na útesu u atolu Mopelia.

Přes ulici nesoucí jméno generála de Gaulla je v popředí parku náměstí Tarahoi, které čas od času zní hudbou a hýbe se tancem, a to i vzdor tomu, že v jeho těsném sousedství sídlí polynéský parlament. Na to občasné veselí poněkud přísně nahlíží z kamenného postavce Pouvana a Oopa, první polynéský politik a lídr strany prosazující autonomii ostrovů. Opodál je pomník jeho politického soupeře Charlese de Gaulla. Politické napětí odlehčuje mezi nimi staletý banyán, v jehož větvoví, povznesen nad dění dole, s oblibou sedával malíř Paul Gauguin.

Pozadí Tarahoi Square vytváří již připomenutý Parlament Francouzské Polynésie, v němž zasedají zástupci všech pěti archipelů. Rámec vážené instituci dělá parlamentní park, založený ještě tahitskou královnou Pomare IV. Původně bažinaté místo kolem ústí říčky Papeete, která dalo městu jméno, nechala v polovině 19. století kolem jezírka s křišťálovou vodou, lekníny a barevnými rybičkami osázet ovocnými a krášlícími stromy, dnes vyrostlé do staleté mohutnosti.

Dál od pobřeží po pravé straně Pouvanaa avenue je památník Tahiťanům padlým ve válkách. Ač kromě bojů mezi kmeny se války ostrovů dotkly jen okrajově, Tahiťané bojovali na straně Francie jak za druhé světové války, tak potom v Indočíně, Koreji, na Madagaskaru, v severní Africe. Téměř naproti je za vysokým plotem, pod palmami nový prezidentský palác, postavený v koloniálním slohu 19. století.

Představu o autentickém koloniálním stylu si může návštěvník udělat například při pohledu na objekt nemocnice postavené v roce 1847, nebo námořní velitelství naproti přístavu. A když už došel do této části města, nabízí se ke zhlédnutí muzeum perel Roberta Wana, patrně nejúspěšnějšího podnikatele v oboru uměle vypěstovaných perel. Jeho bohatá sbírka představuje škálu perlových exemplářů, šperky jimi ozdobené, v ukázce se tam lze seznámit s postupem výroby perel, způsoby posuzování jejich kvality a případně si některou vybrat a koupit. V peněžence musí ovšem šustit tisíce dolarů. Kdo koupí a pak nemůže cenu vydejchat, ať si zajde do protějšího parku na pobřeží, uklidnit se pohledem na oceán nebo si vybít stres na některém cvičebním nářadí.

Pokud jde o nakupování, není problémem ani tak kde, ale spíše co. Butiky nabízejí obvyklé zboží světových značek. Chce-li muž splynout s místním prostředím, může si koupit košili s barevnými vzory, na většině je ovšem etiketa s Made in China. Ženy, chtějí-li napodobit na pláži Tahiťanky, mohou vybírat z pestrobarevné škály pareí, kusů bavlněných látek velikosti ubrusu, často i ručně batikovaných a zdobených, které se dají uvázat kolem těla několikerým způsobem. Nabídka suvenýrů je co do množství veliká, ale povětšině kombinující týž materiál – mušle, korály, dřevo. Nebo pak různé dárkové kolekce s variantami ovocných džemů. Pro čerstvé ovoce, ryby a plody moře se chodí do tržnice, ale musí se zavčasu, otevřeno je od čtvrté ranní do šesté večerní. Na věci běžné domácí potřeby a potraviny jsou supermarkety. V Papeete je jich tuším pět, ten největší se jmenuje Champion.

Jistěže cizí země a města se poznávají i žaludkem. V Papeete je k tomu řada příležitostí a jedna zvlášť výjimečná. Den co den v podvečer se prostranství u přístavu zaplní pojízdnými kuchyněmi, kolem se rozloží stolky a lavice. Nabídka je široká od tahitské speciality poisson cru – syrové ryby v kokosovém mléce se zeleninou – až po grilované fondy se sýrovým dipy nebo i obyčejné zapečené brambory, vše za přijatelnou cenu.

Pokud není host vulkanolog má k poznávání Tahiti jen dvě možnosti – vydat se po jediné okružní silnice, buď po směru pohybu hodinových ručiček nebo směrem opačným. Je to jedno, tak i tak je to stodvacet kilometrů, takže vydejme se třeba souhlasně s krokem hodin.

Po deseti kilometrech silnice dosáhne nejsevernéšího mysu ostrova Point Venus. Tamní pláž Matavai Bay by měla být pro nás Evropany místem přímo posvátným, neboť zde se poprvé setkala Evropa s Polynésií. Roku 1767 zde zakotvila loď Dolphin kapitána Samuela Wallise, stejné přístaviště si o dva roky později vybral James Cook, v téže zátoce se vylodili protestantší misionáři a také tam dal spustit kotvu Bounty kapitán Bligh. Cooka, misi nové víry i vzbouřeneckou Bounty připomínají pomníčky, jen Wallis, ač první, přichází takto zkrátka. Vědecký úkol astronoma z týmu Cookovy výpravy, pozorovat přechod Venuše přes Slunce, dal navíc tahitskému mysu jméno.

Tahiťané se spíš ohlížejí za úplně jiným památníkem a je otázkou zda s úctou nebo s výčitkou. Náhrobek kdysi vládnoucího domorodého rodu Pomarů má podobu komolého jehlanu a patrně asi jako jediný na světě je na jeho koruně umístěna velká láhev. Není to dílo šprýmaře ani vandala. Tento více než světský předmět je zcela v souladu s historicky doloženou oblibou Pomare V. k benediktince, sladkému bylinnému likéru, který mu Francouzi darem pravidelně přiváželi. Zajisté ji poslední tahitský vládce popíjel i při podpisu listiny, podle níž předal roku 1880 svoji zemi Francii.

Zcela praktickým monumentem tyčícím se nad Matavai Bay do výše pětadvaceti metrů je hranolovitý maják postavený v roce 1868 z bílého korálového kamene. Jeho světlo bývalo viditelné snad až do vzdálenosti 50 kilometrů. V současnosti už neslouží námořníkům, ale je využíván pro řízení leteckého provozu.

Ostrované, zvlášť o víkendech, jezdí na tamní pláž s jemným černým sopečným pískem za koupáním, odpočinkem a zábavou. Pod palmami mají rozloženy své stánky prodavači nejrůznějších pochutin, ovoce, drinků, pestrých látek, zní hudba a slaný dech oceánu se mísí s vůní květin a rožněného masa.

Jsou lidé, jimž sotva padne zmínka o Tahiti, naskočí skoro jako synonymum jméno Paul Gauguin. Malíř prožil od roku 1897 na ostrově několik let. Zpočátku se usadil v Papeete, odkud po čase, rozčarován manýry francouzské koloniální společnosti, odešel na venkov na jih ostrova do Mataiea. Teprve tam se sžil s prostředím, byl přijat domorodci, sdílel svoje obydlí s několika ženami, z nichž první, Titi, ho zasvěcovala do tahitských zvyků. Rajský život mu postupem doby začal ztrpčovat nedostatek peněz, zdravotní potíže a nakonec i spory s úřady kvůli jeho protestním postojům, v nichž se zastával domorodců. Z Tahiti přesídlil na ostrov Hiva Oa v souostroví Markéz, kde v Atuoně v květnu 1903 zemřel.

Gauguinovo polynéské dílo zobrazuje život Tahiťanů dost idealisticky, ale současně je autor maloval prost povýšeného kořistnictví mnoha jeho soukmenovců. Obrazy z Polynésie dnes zdobí světové obrazárny, na Tahiti zůstávají jen v reprodukcích a drobných útržcích. Náhradou toho bylo umělci vystavěno v Papaeari na břehu oceánu muzeum. V několika pavilonech uprostřed parku s palmami a okrasnými dřevinami je v reprodukcích soustředěna Gauguinova tahitská tvorba, dřevořezby, originály skic, četné fotografie, dokumenty a jeho osobní předměty. Snad žádný cizinec při cestě po Tahiti se tam neopomene zastavit. Mně žel bylo dopřáno prohlédnout si muzeum jen zvenčí. Expozice prý kvůli nedostatku peněz na dokončení rekonstrukce byla dočasně uzavřena. Prošel jsem se alespoň mezi pavilony, nakukoval do oken v marné touze spatřit Gauguinovy Tahiťanky na pláži, Dívky s květy manga, Žlutého Krista… Musím přesto říct, že muzeum, pokud funguje, je poctou, která nebyla na Tahiti žádnému jiném Evropanovi dosud v takovém rozsahu přiznána.

Faarumai je jedním z nejhezčích údolí Tahiti. Skrz bambusový porost a pak mezi vzrostlými dřevinami deštného pralesa vede pěšina k jednomu ze tří vodopádů. Vaimahuta padá do tůně z výšky osmdesáti metrů. O něco výše jsou ještě další dva vodopády – velký stometrový Haamaremare Rahi a malý čtyřicetimetrový Haamaremare Iti.

Neméně působivý přírodní úkaz nabízí jezerní jeskyně Maraa, otvírající se širokým otvorem na úpatí vysoké kapradinami porostlé skály. Někteří domorodci se obávají duchů mrtvých, kteří podle nich jeskyni obývají, jiní se tam bez obav koupou. Chladná jeskynní voda je prý mnohem víc osvěžující než oceán. Je to vlastně propojení čtyř jeskyní až do délky osmdesáti metrů.

Legendami opředené jsou na západním pobřeží ostrova prehistorické svatyně marae. Největší, nejvýznamější z nich je Marae Arahurahu. Přestoupit její kamennou zídku je pro obyčejného smrtelníka tabu. Každoročně v červenci se však posvátné místo stane jevištěm oslav a představení dobových scén spojených s modlitbami, vzýváním bohů a obětinami.

Při prohlídce Tahiti je cizinec v zajetí barev. Stále má před očima ocelově modrý oceán, měnící se za bílou linií korálového útesu v azurovou modř lagun, bílý či černý písek pláží, palmy a svěží zeleň tropické flóry ozdobenou pestrobarevnými květy.