Jestliže se o Tahiti říká, že je pozemským rájem, pak ostrov Bora Bora je prý v něm perlou. Čím je tak výjimečný? Jistě, při plavbě z letiště, které je na motu Mute, ostrůvku vně laguny, předkládá centrální ostrov už z dálky vizitku nejvyšší atraktivity. Z homole deštného pralesa vystupuje do výše 727 metrů majestátně hora Otemanu, jejímž protějškem je o něco nižší, ale neméně honosná Mt. Pahia. Přístav a správní středisko Vaitape je pak trochu zklamáním – butiky, tržnice se suvenýry, banka, několik restaurantů a turistických office, vše na jedné ulici. Ovšem pozor, ta obyčejná široká ulice je vlastně pomník pozornosti jachtaře Alaina Gebaulty ostrovanům. Gebault se ve dvacátých letech minulého století při své plavbě kolem světa zastavil i na Bora Bora a ostrov si oblíbil natolik, že se na něm hodlal usadit. Jako aktivní sportovec nechal ve Vaitape postavit fotbalové hřiště, první v Polynésii. Hřiště svému účelu dávno neslouží, ovšem urovnaný prostor se hodil. Gebault se na Bora Bora vrátil až po smrti a místo jeho odpočinku tam připomíná na bývalém hřišti hrobka s pamětní deskou.

Kolem ostrova vede pobřežní silnice a podél ní jsou zase hotely, penziony, školy surfingu, potápění, vily, ale také nuzné příbytky chudších obyvatel. Bráno takhle, opět nic mimořádného. Stačí se ovšem zahledět na ostrůvky na protější straně laguny. Zatímco jinde je tam většinou jen obtížně prostupná tropická divočina či háje kokosových palem, na Bora Bora takzvaná motu obsadily hotely, jejichž majitelé nabízejí svým movitým slavným hostům soukromí a klid stranou od běžného turistického ruchu. V tom nejspíš spočívá výjimečnost ostrova Bora Bora.

Sotva pronikne na veřejnost, že ta či ona mooviestar, zpěvák, hudebník, showman tráví dovolenou na Bora Bora, je to signál pro jejich příznivce a napodobitele vydat se tam též. Co kdyby se náhodou potkali při surfingu na stejné vlně nebo v restauraci u pisoáru… To by byl přece zážitek na zbytek života. Skutečné hvězdy to mají samozřejmě zařízeno tak, aby k takovým situacím docházelo co nejméně.

Restauratéři, majitelé barů, hoteliéři naopak své hosty udržují ve víře, že právě u nich je frekvence vzácných hostů taková, že setkání toho druhu nejsou vyloučena. A patřičně inzerují, kdo u nich už večeřel, dal si drink a podepsal fotku, která pak jako vzácná relikvie zdobí interiér. To je know-how i vyhlášeného restaurantu Bloody Mary’s. Už před vchodem je návštěvníku předložen seznam více než dvou stovek jmen slavných hostů. Je tedy šance, že se tam posadíte na stejné místo, na němž před vámi seděli například Harrison Ford, Marlon Brando, Jane Fonda, Diana Ross, Ringo Starr, Olivia Newton John, David Copperfield… Interiér je zařízen v tahitském stylu, vzdušně bez stěn, místo podlahy bílý plážový písek, střecha krytá palmovými listy, místo židlí špalky z kmenů kokosových palem. Restaurace si zakládá na tom, že denně nabízí čerstvé suroviny, ostatně každý večer se šéfkuchař promění v moderátora nabídkové tabule a vyjmenovává druhy nabízených ryb, mas v různých úpravách, syrové sašimi, poisson cru, saláty, dresingy a na rovinu říká, co kolik stojí – lítají při tom sumy ve výši tisíců ostrovních franků. K tomu samozřejmě, koktejl, víno, zkrátka můžete to rozjet jako Quincy Jones nebo Carlos Delgado a při odchodu připíchnout na nástěnku desetidolarovku se svým podpisem. Trochu to vše ironizuji, protože nemám snobárny rád.

Při své Tour Bora Bora (kola jsou k dispozici při každém hotelu – elektro, s přehazovačkou, nebo obyčejné „ukrajiny“), jsem objel celý ostrov. Je to skoro pořád po rovině, vpravo zářivá laguna (pokud se jede proti směru pohybu hodinových ručiček), vlevo strmé zarostlé svahy. Osídlení v představě našich vesnic tam vzhledem k úzkému pobřeží není možné. Domky jen lemují silnici, ale jsou i úseky neosídlené. Povrch silnice je většinou dobrý. Délka okružní jízdy je 32 kilometrů.

V jedné chvíli jsem spolu s dalšími cyklisty hledal před lijákem úkryt pod přístřeškem jakési kůlny, když vtom se její dveře otevřely a z toho, co zvenčí vypadalo více než skromně, se vyklubalo soukromé námořní muzeum s historickou flotilou několika desítek lodí. Skutečně, ale všechny vyrobené ve zmenšeném poměru 1:150. Jejich autorem je Francouz, bývalý učitel pan Bertrand Darrasse. Modely lodí staví více než čtyřicet let. První, starověkou galéru, postavil, když mu bylo osmnáct. Z autora vyzařoval na první pohled klid, což je zajisté předpoklad pevné ruky při manipulaci s miniaturami. V kolekci nechybí, vedle historických domorodých či královských plavidel, lodě, jejichž jména se také zapsala do dějin mořeplavby – vzbouřenecká Bounty, Cousteauova výzkumná loď Calypso, legendární Heyerdahlův vor Kon-Tiki… Skutečně mistrovským modelářským dílem je trojice lodí Kolumbovy objevitelské mise – Santa Maria, Piňa, Niňa, v tomto případě vestavěné do žárovek.

Vedle sinice podél zátoky Faanui je největší ostrovní marae, vystavěné v 15. až 16. století. K jeho konstrukci bylo použito velkých kamenných desek korálového vápence. Kromě velikosti patří k výjimečnostem tohoto obřadního místa dva kameny, do nichž je vytesán obraz želvy, posvátného tvora starověkých Polynésanů, kterého rituálně obětovávali bohům. Marae Fare Opu se žel nezachovalo v původním rozsahu. Část kamenů misionáři použili ke stavbě mola ve Vaitape a část historické stavby padla za obět budování silnice. Na Bora Bora je ještě tucet podobných staveb a původně jich bylo až trojnásobné množství. V této souvislosti se nabízí otázka, jak byly všechny využívány při nevelkém počtu tehdejších ostrovanů.

Rajské pocity na Bora Bora navozuje i pláž Matira, která je podle některých tou nejhezčí na světě. Fakt je, že písek, bílý a jemný jako mouka, se táhne po jihozápadním pobřeží ostrova v délce dvou kilometrů, mírně se svažuje do tyrkysové laguny s křišťálově čistou a sluncem vyhřátou vodou. Na Matira Beach končívá také atraktivní a populátní série závodů o prestižní titul Waterman v plavání a pádlování. Terasa při tamním hotelu však nabízí každý večer takřka divadelní představení při západu slunce, jehož finále sklízí opakovaně nemenší potlesk jako na scénách Broadwaye.