Krása a příchylnost Polynésanek je sice stále pověstná, ale aniž bych chtěl tamní vahine pomlouvat či dokonce společensky shazovat, je to už více méně legenda. Jistě, jsou tam stále dívky urostlé, přitažlivé, umí se obléct i nalíčit, ale v nepřehlédnutelném množství také ženy otylé, v hýžďových partiích až neskutečně nakynuté. Ony nezdobné tělesné parametry nejsou s to eliminovat květinové věnce a květy, které si všechny ostrovanky vkládají také do vlasů.

Ten, kdo rozumí polynésky nebo se toho dopídil jinak, si může myslet, že si snad spraví oko a náhled na tamní ženy na ostrově Huahine, ležící 170 kilometrů severozápadně od Tahiti. Soudě podle jména ostrova, Hua prý může být vyloženo jako sex a hine je zkomolenina polynéského výrazu vahine neboli žena. Že by Ostrov žen posedlých sexem? Kde jsou ty časy, kdy námořníci i kvůli Huahiňankám dezertovali z lodí a malíři pro takové modelky opouštěli dobré bydlo v Evropě. Domorodci v této souvislosti ovšem připomínají, že původní název ostrova zněl Matairea, což přeloženo znamená Šťastný vánek. Kapitán James Cook dal zase ostrovu, u něhož v roce 1769 zakotvil, jméno Hermosa – krásný. Ať tak nebo jinak, jméno je vždy spojeno s něčím příjemným.

Jak již bylo zmíněno Polynésanky se rády zdobí květy tiaré. Není v tom jen prostá ozdoba, ale také tím má být něco sděleno. Pokud má Polynésanka květ za pravým uchem, říká tím, že je zadaná. Jestliže se květem zdobí za levým uchem, dává najevo, že je naopak volná. V případě že si vahine dá květy za obě uši, naznačuje, že je sice zadaná, ale v jistém případu se může zachovat i jako volná. Žena, která se předvádí s květem v ústech, podle květomluvy říká, že je připravena k milostným hrám. Mnohé Evropanky se podle vzoru Polynésanek zdobí květy též. Otázkou je, zda také ony vládnou řečí květů.

Ostrov Huahine je poněkud stranou turistického zájmu. Působí spíše venkovsky, klidně, prostě. Není taky tolik obydlen. V osmi obcích tam žije něco přes šest tisíc obyvatel. Mluvím sice o jednom ostrově, ale ony jsou to opět ostrovy dva, oddělené od sebe malou úžinou, dnes již překlenutou mostem. Při odlivu není ani potřeba, neboť úžina se dá přejít po písku.

Fare, správní středisko Huahine, je stejně klidné až ospalé. Je vybaveno veškerými obvyklými službami – nákupním centrem, zdravotním střediskem, poštou, bankou, úřady, čerpadlem pohonných hmot, restauracemi, servisem pro turisty, má přístav a nedaleko je i letiště.

Ostrované se převážně živí pěstováním a prodejem tropického ovoce a samozřejmě i rybolovem. Pokud nevyplouvají s většími loděmi na otevřený oceán, loví v lagunách pomocí harpun, do vrší a při ústí řek stavějí zvláštní zařízení využívajícího k chycení ryb přílivu a odlivu. Ryby vplují mělkým kameny obloženým kanálem do hlubšího bazénku, a když voda opadne, zůstanou tam uvězněny a stačí je jen vybrat. Naopak posvátně se domorodci chovají k úhořům, kteří se usídlili v potoce se sladkou vodou stékající z hor. Místní věří, že jsou ztělesněním duší jejich předků. Nápadným znakem úhořů na jejich metr i více dlouhém tmavém těle jsou jasné modré oči. Pro pochoutku, tuňáka v oleji, servírovanou jim turisty, vystrkují lačně otevřené tlamičky nad hladinu a pózují tak před objektivy fotografů. Nejsou nikterak nebezpeční a běžně se s nimi v potoce děti koupou.

Na ostrově jsou také tři desítky svatyň marae roztroušených na pobřeží v různém stavu rozpadu či rekonstrukce. Jejich torza jsou v kopcích zarostlé vegetací deštné džungle. Před příchodem Evropanů byla na kamenných oltářích obětována bohům zvířata i lidi. Obětiny pak byly společně rituálně pojídány. Kanibalismus byl na Huahine praktikován snad ještě v 18. století. Pokud se někdo otřásl hnusem, ať si uvědomí, že to v minulosti nebyla jen specialita tichomořských ostrovů, ale podobně tomu bývalo i v jiných částech světa, dokonce i ve starověké Evropě.