Lidé, kteří se rozhodnou strávit svoji dovolenou na Sardinii, mají obvykle za sebou tradiční pobytové destinace na chorvatských, italských či řeckých plážích, a tak na ostrově západního Středomoří hledají cosi nového a jsou ochotni podstoupit i kombinaci pobytové a poznávací turistiky. Pokud mimo ležení na mořském písčitém břehu hledají exotiku, pak jsou nejspíš víceméně zklamáni a najdou se mnozí, kteří se po dvou třech dnech rozhodnou poznávací program ignorovat. Byť je Sardinie druhým největším ostrovem Středozemního moře, nedisponuje tolika druhy atrakcí, které jsou s to zaujmout zpohodlnělého Evropana. A ta největší ostrovní zvláštnost – nuragy, prehistorické megalitické stavby, se mohou zdát všechny stejné, a tak stačí přece vidět jeden.

Na první pohled se to tak může skutečně jevit. To ale jen při povrchním pohledu. Charakterem stavby a jejich provedením jsou shodné, v mnohých detailech se různí, budí obdiv nad dovedností starověkých stavitelů, ba přímo provokují množstvím teorií o smyslu a účelu staveb a při sklence sardinského vína popouštějí uzdu takřka dänikenovským úvahám.

Nurag je kamenná stavba ve tvaru komolého kužele, zužujícího se odzdola nahoru, o výšce obvykle okolo deseti metrů, ba i vyšší, o vnějším průměru základny zhruba patnáct metrů. Vnitřní okrouhlý prostor může mít průměr osm až deset metrů, což by odkazovalo na tloušťku zdí dva a půl metru. Jejich hrubost je ale nižší, neboť zdmi jsou šroubovitě vedeny schody do patra kryjícího nepravou klenbou vnitřní prostor. Zdivem jsou kamenné bloky, při základu několikatunové, na něž byly pravidelným řádkováním kladeny bloky menší, aniž bylo použito jakéhokoliv pojiva. Čím výš, tím byly kameny pečlivěji opracovány. V nižších vrstvách byly kameny stabilizovány klíny. Malý vchod je obvykle při zemi, v některých případech metr nad úrovní základny. Vnější stěna nuragu byla oplácána hlínou a uhlazena, i z toho důvodu, aby vetřelci nemohli slézat věž pomocí spár. To je nejjednodušší a nejčastější podoba nuragů. Takových je na ostrově šest a půl tisíce. Jejich vznik odborníci datují od 16. století do 3. století před naším letopočtem. Podle podobnosti s antickými stavbami se jim také říká tholos nuragy. Představují vylepšenou podobu svých předchůdců, o dvě staletí starších, takzvaných protonuragů, což byly stavby zhruba stejné stavební technologie, ale ještě ne tak esteticky vybroušené. Jejich základní odlišností od tholos nuragů byla nepravidelná základna, podstatně menší přízemní prostor, který zřejmě nesloužil k obývání. Život obyvatel protonuragů se odehrával v patře krytém dřevěnou střechou. Badatelé uvádí, že protonuragů je na Sardinii kolem tří stovek.

Od protonuragů přes tholos nuragy šel vývoj tohoto typu ostrovních staveb k nuragovým komplexům s několika propojenými nuragy. Nevznikaly zřejmě podle prvotního plánu, ale postupně byly rozšiřovány přístavbami, snad jako sídlo zvětšujícího se rodinného klanu či celé vesnice.

To vše se můžeme domnívat, neboť oni dávní stavitelé nezanechali o sobě ani o účelu svých staveb nijakých zpráv. O takzvané nuragové kultuře můžeme „číst“ pouze z pozůstatků staveb.

Není ovšem tak docela pravda, jak uvádějí cestovní kanceláře, že sardinské nuragy jsou ojedinělými stavbami jinde se nevyskytujícími. Snad v jistých detailech jsou ojedinělé, ale obdobný princip kruhových staveb je uplatněn i jinde, často v místech od sebe hodně vzdálených. Právě místa výskytu kruhových, kuželových staveb mohou také ukazovat, kudy vedly migrační trasy pradávných národů, jejichž účastníky byli i nositelé stavebních technik.

Zmíněný přídomek tholos vychází z nápadné podobnosti s pohřebními kruhovými mohylami v Řecku. I ty jsou stavěny stejným stylem, zakončené nepravou klenbou do tvaru úlu. A nebýt patrové nadstavby u sardinských nuragů, pak by vypadaly asi stejně. Řekové ovšem tento stavební princip nevynalezli. Tholy se už ve čtvrtém tisíciletí př. n. l. vyskytovaly v Sýrii, Turecku na Arabském poloostrově, odkud se přes Kypr a maloasijské ostrovy dostaly do Řecka a pak dál na iberský poloostrov a na Sardinii a Korsiku. Jestliže některé prameny uvádějí, že stavitelé nuragů přišli na Sardinii ze severní Afriky, je to možné. Starověcí plavci překonávající Středozemní moře hledali vhodná místa ke kolonizaci a není vyloučeno, že před tím, než objevili Sardinii, usadili se, třeba jen na čas, na severoafrickém pobřeží.

Výsledky archeologického výzkumu ostrova nasvědčují tomu, že nuragy nebyly prvními importovanými typy staveb na Sardinii. Poblíž města Sassari byl objeven pyramidální stupňovitý objekt, nápadně se podobající mezopotámským zikkuratům. Stavba známá jako Monte d’Accoddi časově předchází nuragům, předchází i době výstavby egyptských pyramid a chronologicky zhruba odpovídá době vzniku megalitického komplexu Stonehenge. Byli před staviteli nuragů na Sardinii mezopotámští Sumerové? To, že by strůjci nuragové kultury byli jejich potomky, se mi nezdá pravděpodobné, už z toho důvodu, že nepokračovali v typických sumerských stavbách. Sardinský zikkurat sloužil jeho stavitelům, byli-li to Sumerové, tak jako v jejich domovině, ke kultovnímu obřadu přiblížení se díky vyvýšenému místu k bohům.

Východo-západní exportní proud mohylových staveb nebyl zřejmě jediný. Skoro shodné s nuragy jsou takzvané brochy ve Skotsku a na Orknejských ostrovech. Ty snad i nuragům časově předcházejí. Odkud se dostaly tam, na to jsem v žádných pramenech nenarazil. Dänikenovci by v této situaci asi sáhli po vesmírném zdroji.

Stejně by se dalo říct, že odkudsi z vesmíru spadla do centra Afriky kuželovitá kamenná stavba takzvaného Velkého Zimbabwe. Jak uvádí A. C. Clarke, je to jediná stavba na černém kontinentě na jih od Sahary, která byla postavena s dovedností a inženýrským vedením, jež je zbytku Afriky cizí. Je to ovšem stavba podstatně mladší, stará snad jen několik století.

Kruhový stavební princip lze najít rovněž u našich slovanských předků, kteří okrouhlé mohylové stavby používali k pohřbívání svých zesnulých. Zde by se snad dala hledat vazba na maloasijské pohřební stavby tholos. Mohylový způsob pohřbů, přenesený v šestém století i na Moravu, byl, pokud se týká stavební vyspělosti mohyl, na nižší úrovni. Z toho časového rozdílu několika tisíciletí je asi hodně odvážné hledat zde souvislost s megalitickou technikou nuragů či brochů.

To už snad bude přijatelnější hypotéza vztahu, který bych si dovolil laicky spatřovat mezi středověkými rotundami a stavebním principem tholů, brochů a nuragů.

V případě rotund je jejich rituální, náboženský účel objasněn, u nuragů a brochů se o to, čemu sloužily, vedou stále spory a hypotézy směřují spíše k obytnému užití vystavěnému tak, aby chránily uživatele i v případě ohrožení nepřítelem.

Faktem je, že v prehistorické době byla megalitická stavební kultura na vysokém stupni. Současníci žasnou především nad tím, jak tehdejší stavitelé dokázali stavebně užít prvky často mnohatunové hmotnosti bez použití jakékoliv techniky. Vysvětlení je vlastně prosté – ovládali a využívali primární mechaniku, kterou našinec zná jen teoreticky, dokázal ji vtělit do strojů, ale samu o sobě ji prakticky už dávno nepoužívá.