Bráno geologicky, ostrov Sardinie byl v pradávnu součástí takzvané tyrhénské desky vytvořené mořskými sedimenty. Vápencové nadloží pokrývá převážnou část ostrova a vytváří ony světle zářící útesy padající kolmo do moře. Zvnějšku je tvaruje neutuchající příboj, zvnitřku pak jsou vymývány vodou z podzemních pramenů, čímž vznikají nejen dutiny ve vápenném masivu, ale také úchvatné krápníkové scenérie.

Nejrozsáhlejší jeskynní komplex vznikl před dvěma milióny let na západním pobřeží ostrova na výběžku Capo Caccia. Několikaúrovňový labyrint sálů, chodeb a průlezů, s bohatou krápníkovou výzdobou, byl patrně znám už pravěkému člověku. Lidmi naší doby byly jeskyně znovuobjeveny až v 18. století a od té doby se těší stálému zájmu návštěvníků. Jedním z prvních, kdo prozkoumal a zmapoval jeskyně, byl anglický námořní kapitán Henry Smith. O jeskyně se intenzivně zajímal přírodovědec Alberto La Marmora, po němž je pojmenováno jeskynní jezero. Prohlídku krasového podzemí si nenechaly ujít ani hlavy pomazané, leč například někdejší král Sardinie Karel Albert Savojský, který vstoupil do jeskyní vícekrát, není tam zapsán jen zlatým písmem, nýbrž traduje se, že aby mohl vejít s královsky vztyčenou hlavou, nechal vstup prostřílet z děl a tím poničil i část krápníkové výzdoby.

Vzhledem k tomu, že vstup do jeskyně je na úrovni mořské hladiny, slaná voda, zejména při rozbouřeném moři, proniká i dovnitř. Navíc je propojena s Neptunovou říší i podzemním sifonem, a snad proto je vládce moří respektován coby její patron. Na jeden ze skvostných výtvorů přírody dnes však dohlíží i člověk.

Zpočátku byla Grotte di Nettuno přístupná skutečně jen z moře. I dnes co chvíli vyplouvají z přístavu Alghero výletní lodě vybavené výklopným můstkem, po němž mohou návštěvníci pohodlně vstoupit do jeskyně. Zážitkem, i když pro mnohé méně pohodlným, je sestoupení k jeskyni po schodišti čítajícím 656 schodů. Escala del Cabirol je samo o sobě grandiózním dílem, tentokrát nikoliv přírody, ale člověka. Suchá cesta byla vybudována, přesněji řečeno vytesána, ve strmé skále v roce 1954. Více než stometrové převýšení překonává schodiště o průměrném sklonu čtyřiceti stupňů. Zhruba metr široká skalní cesta dovoluje nanejvýš, aby si dokázali vyhnout lidé sestupující a ti, kteří mají jeskynní podívanou za sebou. Dělníci mohli jen místy využít přirozené spáry ve stěně, leckde museli stezku do masivu zahloubit a pak po celé vnější straně chodníku vystavět zídku. I tak se o mnohé pokouší při pohledu dolů závrať.

Hloubka jeskynního Neptunova bludiště je zhruba dva a půl kilometru, zpřístupněna je však jen trasa v délce dvě stě metrů. Hned úvodní jezerní sál vzbudí údiv, a to nejen svou výškou a rozlohou. Monumentálnost krápníkové výzdoby je násobena jejím zrcadlením v čiré hladině jezera. Prolínání přirozeného světla zvenčí s nádechem mořské modře s umělým osvětlením dávají krápníkovým scenériím zvláštní barevnost. Světelné podmínky daly vzniknout na stěnách zeleným koloniím řas a mechů. Průzračnost vody je dána vysokým obsahem vápníku, což nevadí tamním rakům a hvězdicím. Kdysi, snad ještě nedávno, zde měli své útočiště i tuleni, než je výkřiky údivu návštěvníků a blesky jejich fotoaparátů přinutily nalézt si jinde klidnější místo. Dominantním je mohutný centrální stalagmit, nazvaný Acquasanktiera – křtitelnice. Jako k pítku se k ní přilétají občerstvit ptáci hnízdící v okolí. Voda dopadající na krápník ze stropu totiž vytváří na jeho vrcholu prohlubeň se sladkou vodou. Jezero Lamarmora se táhne do hloubi jeskyně v délce sta metrů. V jeho nejhlubším místě bylo naměřeno devět metrů.

Ze vstupního sálu prohlídková trasa mírně stoupá do Sala delle Rovine neboli Sálu trosek s obřími stalaktity. Chodník odtud vede návštěvníky do Reggia neboli Paláce, kde z jezera vystupují masivní sloupy dosahující stropu jeskyně. Stěna táhnoucí se až ke konci jezera s galerií krápníků navozuje představu gigantických varhan. Stezka pak stoupá nahoru do vyššího patra a do Smithova sálu s mohutným, jedenáct metrů vysokým a čtrnáct metrů širokým sloupem, nazvaným Velké varhany. Sloupoví stalagmitové formace jí dalo název Cuppola čili Dóm. V závěru prohlídkové trasy je návštěvníku představena ještě Krajková jeskyně a Hudební tribuna, jakýsi balkon s vyhlídkou na jezero.

Našince přirozeně napadne srovnání Grotte di Nettuno s Punkevními jeskyněmi v Moravském krasu. Sardinský podzemní komplex a jeho krasová výzdoba se jeví, možná pod dojmem aktuálního zážitku, mohutnější. Jeskyně vyhloubené řekou Punkvou a vyzdobené krápníkovými scenériemi však nabízejí, jednak délkou prohlídkové trasy v kombinaci s výhledem do propasti Macocha a plavbou po Punkvě, z poznávacího hlediska zážitek ucelenější.

Speleologie, či chcete-li, jeskyňářství, s sebou nese, odhlédneme-li od adrenalinového opojení, které přináší jeho aktivním aktérům, řadu přírodovědných poznatků. Laikům pak nabízí nevšední zážitky a podívanou a v leckom nabudí obrazy Štorchových pravěkých lidí či  Verneových hrdinů při jejich cestách do středu Země.