Jakmile se přiblížily břehy Korsiky, většina pasažérů trajektu obstoupila zábradlí. Ty, kteří připlouvali poprvé, zajisté překvapila hornatost ostrova, jež si nezadá alespoň vizuálně s alpskými štíty. Jiné překvapily tisíce obydlí rozesetých ve strmých svazích, zdvihajících se už od hladiny moře. Mnozí si mezi sebou sdělovali obavu, jak asi musí být pro jejich obyvatele obtížná jejich dosažitelnost a obslužnost. Lodník, na něhož se jedna pasažérka obrátila s otázkou, kde vlastně je přístav, mávl rukou doširoka naznačující, že to vše je Bastia.

Na náměstí St. Nicolas jako by se sešli snad všichni obyvatelé tohoto přístavního města. K tomu dojmu svádí takřka stometrový pás stolků, u nichž pod slunečníky lidé popíjejí kávu, pivo, víno, čtou noviny, obchodní partneři sem zašli na business lunch… Z druhé strany sem doléhá ruch přístavu a pobřežní magistrály. Střed náměstí patří slunci a je skoro prázdný. Jen skupiny nových turistů tudy procházejí, chválí květinovou výzdobu, fotografují tamního Napoleona Bonaparta, nejslavnějšího ostrovana, tentokrát nikoliv v postoji francouzského vojevůdce, ale z bělostného mramoru ho florentský sochař Bartolini ztvárnil v říze Římana. O něco dál je památník padlým Korsičanům, kteří bojovali po boku Francie v obou světových válkách. V té první padla až čtvrtina mužů z ostrova. Proti německým a italským okupantům se v době druhé světové války zvedl mohutný partyzánský odboj. A právě na jeho vítězném tažení se významně podílela francouzská ponorka Casabianca, jejíž torzo – věž s kulometem –na podstavci na okraji náměstí St. Nicolas, blíže k přístavu, je vyjádřením vděku Korsičanů Francii a posádce podmořského plavidla.

Přitom mnoho nechybělo, aby byla součástí arsenálu německé kriegsmarine. Její lodi přepadly v listopadu 1942 přístav Toulon, takto pod správou kapitulantské vlády ve Vichy, kde kotvila francouzská flotila. Několika ponorkám se pod palbou podařilo uniknout, ponořit, doplout do Alžíru a přidat se k ozbrojeným silám Svobodných Francouzů pod velením generála de Gaulla. Ponorka Casabianca, francouzské předválečné provenience, přezdívaná též Le Casa, byla pojmenována po námořním důstojníkovi Luc-Julien Josephu Casabiancovi, který hrdinně padl v bitvě v Nilské deltě u Abukiru (1798). Při svém výtlaku 1500 tun byla vybavena jedenácti torpédomety, dělem a velkorážním kulometem. Posádku tvořilo 79 námořníků a šest důstojníků. Od prosince 1942 do roku 1944 podnikla několik bojových operací, při nichž potopila dvě německé válečné lodi a jedno italské obchodní plavidlo. Mnohokrát unikla německému pronásledování a sami Němci ji říkali Fantom. Do historie Le Casa vstoupila svou nezištnou pomocí korsickému odboji. Několikrát se jí podařilo nepozorovaně vynořit u břehů Korsiky a dodávat takto vzbouřencům zbraně a munici. V poslední misi dokonce vylodila na pláži Arone na severozápadě ostrova stovku vojáků speciálních sil Spojenců. Čas poté sloužila hlídkové činnosti, ale konec války prožila v loděnici, když byla omylem zasažena anglickým letounem.

Německo-italské obsazení Korsiky během druhé světové války bylo snad poslední okupací ostrova po dva tisíce let trvající porobě a nesamostatnosti. Nejdéle, zhruba půl tisíciletí ovládali Korsiku Římané, po nich se vylodili na korsické pobřeží germánští Vandalové, následovala invaze muslimských Maurů, nadvláda italských městských států Pisy a Janova, mezitím krátké období samostatnosti v čele s Pascalem Paolim a od roku 1769 byla Korsika pod správou Francie. Byť Korsika nebyla až na krátké epizody zcela samostatným suverénním státem, přece jen v poválečném období si Korsičané vydobyli jistou autonomii. Přesto separatistické síly se s francouzským dominátem stále plně nesžily. Ostatně bojem o samostatnost je prolnuta celá historie Korsiky, jehož nejvýstižnějším symbolem je korsická vlajka – silueta černé kučeravé hlavy s bílou páskou uvázanou přes čelo na bílém pozadí. Právě tato symbolika se údajně váže na dobu boje Korsičanů proti Maurům. Byl oboustranně nelítostný, při němž utínání hlav nebylo nic výjimečného. Korsičané pak kopí s nabodnutými hlavami snědých vetřelců rozestavěli kolem pobřeží, aby takto odradili nepřátele od dalšího vylodění. Do státního znaku se hlava s páskou přes oči a s náušnicí dostala v roce 1736 za krátkého panování korsického krále Theodora von Neuhoffa. Osvícený Pascal Paoli, který v šedesátých letech 18. století stanul v čele vzbouřených ostrovanů a dovedl je k vítězství nad uchvatiteli, vlajku s hlavou upravil. Bílou stuhu přemístil z očí na čelo, odstranil také náušnici, takže už to nebyla jednoznačně hlava Maura, jak se traduje, ale může to být kdokoliv z nepřátel Korsiky. Vlaje na lodích, na budovách úřadů, je součástí poznávacích značek aut, zdobí korsické pivo a mnohé další výrobky.

Zavřel jsem blok s poznámkami, které jsem si zapsal během půlhodinové procházky po bastijském náměstí St. Nicolas a obrázek z nich vytvořený mě pak provázel po celé cestě Korsikou.