Věčné vlnobití, bouře, vichry otesaly vápencové pobřeží jižní Korsiky do podoby kolmých a místy až převislých útesů. Se svým dílem však není božský sochař Poseidon stále hotov. Nepospíchá, rozmýšlí, dává si načas. Jeho úmysl rozšiřovat svou mořskou říši i tam, kde je souš, mu hatí lidé. Usadili se na samé hraně skal. Mají sice stále na paměti varování vládce moří, že si je jednou vezme k sobě do mořských hlubin spolu s jejich městem, ale nedbají.

Ti odvážlivci nebo z pohledu Poseidona opovážlivci se usadili na pokraji útesů už v pradávnu. Víc než hrozeb boha moří se totiž obávali lidských nepřátel. Moře a nezdolné skály je chránily ze tří stran. Jen severní stranu museli opevnit palisádou a kamennou hradbou.

Kdo byli ti lidé? Básník z oněch dávných dob, Homér, se o obyvatelích útesů zmiňuje ve svém eposu o Odysseově mořském bloudění. Nebyli to prý lidé jako my, ale obří nestvůry s choutkami na lidské maso. Nazýval je Laistrigony.

Faktem je, že město na výspě ostrova založil markýz Bonifác, rodem z Toskánska. Stalo se tak roku 828. To po svém zakladateli se už půldruhého tisíciletí nazývá Bonifaciem. Novodobí obyvatelé museli rovněž čelit mnohým nájezdníkům. Někteří z lupičů se spokojili s vydrancováním města, jiní je chtěli učinit svou baštou. V době, kdy Korsika byla součástí papežského státu, pověřil Svatý otec správou ostrova Pisánce a Janovany. Snad to měl být diplomatický tah, jak přivést k soužití dva znesvářené městské státy. Vláda dvou kohoutů nemohla vydržet dlouho. Vítězní Janované se tehdy, v polovině 12. století, začali na Korsice důkladně opevňovat. Tak vedle pevností v Calvi a v Portu vznikla i citadela Bonifacio.

Docela si lze představit bezradné pohledy dobyvatelů, když z moře vzhlíželi ke kolmým skalám. Takové zjištění zřejmě přivedlo k zuřivosti i velitele vojsk aragonského krále, který roku 1420 hodlal Bonifacio dobýt. Když Aragonec uznal, že jeho vojáci nejsou s to zdolat sedmdesátimetrovou skalní hradbu, vydal rozkaz vytesat do skály schody. Prosté, že, ale v podstatě to byl rozkaz neméně náročný. Přesto byl splněn a navíc se traduje, že se tak stalo během jediné noci. Ty schody se 187 stupni tam dodnes jsou a budí obdiv. Těžko ale uvěřit, že je to dílo jedné noci.

Půldruhého kilometru dlouhý výběžek, vybíhající souběžně s pobřežím, na němž město stojí, chrání útesy takřka kolem dokola. Z jedné strany padají do moře, na druhé do přístavního zálivu. V místě, kde zhruba v šíři několika stovek metrů navazuje bonifácký apendix na vnitrozemí ostrova, je pevnost chráněna hradbou, pro jejíž parametry byly zajisté vzorem skalní mořské útesy. Do citadely bylo možno vstoupit jedinou, takzvanou Janovskou bránou, k níž zdola vede schodiště Rastello s navazujícími schody sv. Rocha. Dnes lze do takzvaného Horního Bonifácia vjet i nově vytvořenými branami. Přídomkem „Horní“ se rozumí ona původní, za hradbami ukrytá středověká část města.

Janovská nebo také Velká brána byla původně chráněna padacím mostem, posléze, za francouzského období byl nahrazen mostem zvedacím. Náměstí za bránou Palace d’Armes bylo, jakje zřejmé z názvu, za Janovanů vyhrazeno zbroji a vojákům, v průběhu let je vystřídali prodejci ryb. Jsou tam také pozůstatky základů obilních sil, v nichž mělo město v době obležení dostatečnou zásobu zrna. Dnes je na náměstí možno vidět převážně turisty skloněné nad plánkem města a řešící otázku, kudy nejlépe dál. Z nákresu je patrno, že město bylo vytvořeno s jistým urbanistickým záměrem. Hlavní a širší ulice jsou orientovány podélně výběžku, vedlejší uličky, podstatně užší, jsou na ně kolmé. Jako v každém městě tísněném omezeným prostorem vyrostly domy do výšky několika pater. Z výchozího Place d’Armes je možno dát se ulicí dvou císařů, Karla V. a Napoleona Bonaparta. Na ni navazuje ulice Longue, stejně jako dřív, tak i dnes plná obchodů. Ona Dlouhá ulice vbíhá do Rue St. Jean Baptiste, vedoucí příčně od kostela stejného jména. Ještě pár kliček uličkami a staré Bonifacio tam vlastně končí. Pokud pohled ještě spočine na tabulce Rue Fred Scamaroni, pak stojí za vysvětlení, že je to hold korsickému odbojáři, stoupenci Svobodné Francie, zatčenému v roce 1943 italskou tajnou policií, v jejímž vězení po mučení spáchal sebevraždu. V případě, že se návštěvník vydá z Place d’Armes ulicí Portone, odkud se mu naskytnou výhledy na útesy a také na zbytky středověkých zahrad, dojde na Tržní náměstí, dříve Řeznické. To ovšem v případě, že neodbočí do ulice Doria, která ho zavede ke zmíněnému schodišti krále Aragonského. Poblíž je i rekonstruovaná hradební bašta, která byla v 9. století součástí původního opevnění Bonifacia. Odtud se výběžek směrem k jihu mírně svažuje k náměstí Bir-Hakeim. Jeho dominantou je socha příslušníka Francouzské cizinecké legie, která původně stála v alžírské Saidě, kde připomínala padlé legionáře z dob bojů 1857–1902. V roce 1963, kdy se Legion Etrangere dislokovala v Bonifaciu, byl monument přenesen z Alžírska na Korsiku.

Je k nevíře, že dnes na víceméně holé planině ostrožny kdysi rostly olivovníky a keře. Dodnes Bonifáčané o těch místech hovoří jako o lese. Od středověku tomu tam vládli kněží, ale hlavně vojáci, po nichž zbyla torza opevnění a pozdější kasárenské baráky. Služebníci boží pečovali o klášter, hospic a liturgicky sloužili kostelům sv. Dominika a sv. Františka. Stranou města byl situován i hřbitov, zvaný námořní, který zajisté patří svými až malebnými uličkami mezi bílými domečky náhrobků k unikátům funerálních staveb. Od hřbitovní brány vede ve skále vytesaná úzká chodba se 232 schody do skalního palebného okna ve stěně útesu, do něhož bylo v době mezi světovými válkami umístěno dělo. To místo je nazýváno Kormidlo Korsiky.

Na ploše nad městem našly svoje místo i stavby pro něž by se těžko hledal ve starobylých uličkách prostor – radnice, pošta, knihovna… Sem ústí novodobé komunikace z dolního města. Á propos, Dolním městem je nazývána ta část Bonifaia ležící vně hradeb při hladině zátoky po obou stranách mariny. Přístavní promenádu lemují desítky obchodů, módních butiků, barů, restaurantů s venkovním posezením pod slunečníky, cestovních kanceláří zajišťujících výletní plavby i pravidelné spojení s pevninou či sousední Sardinií.

Byť jsem si doposud všímal jen strmých útesů, Bonifacio či jeho bezprostřední okolí nabízí svým hostům i několik plážových lokalit s čirou vodou barvy azuru a též turistické trasy pro pěší i cyklisty.