Hory byly Korsičanům donedávna překážkou i spásou. Do doby, než byly postaveny silnice, vybudována železnice a vynalezeny výkonné dopravní prostředky, pouštěli se do hloubi ostrova snad jen tamní pastevci a psanci. Horské hřebeny a hluboká údolí, spolu s neprostupnou macchiou, pak byly všem ostrovanům spásným úkrytem v neklidných časech a při nájezdech dobyvatelů. Jinak Korsičané tíhli k pobřeží, k přístavům, odkud vyplouvali na moře, které jim skýtalo živobytí a nabízelo možnosti obchodu. Bouřlivá historie ostrova je však nutila k častému a namnoze dlouhotrvajícímu opouštění pobřežních sídel.

Příhodné útočiště nabízelo ostrovanům údolí při soutoku řek Tavignano, Restonica a Orta chráněné z východu i západu horskými štíty. Místo ve středu ostrova jaksi samo předurčilo nazývat je srdcem i duší Korsiky. Kdo je opanuje, vládne všemu. Snad nebude příliš zavádějící, jestliže název toho místa, na němž se dnes rozkládá město Corte, odvodíme od Korsiky (korsicky Corse), jako by byly jedno a totéž.

Dějiny Corte se začaly psát od poloviny 15. století, kdy si odlehlé údolí uprostřed ostrova vybral za baštu své vlády místokrál Korsiky Vincentello z Istrie. Ke svému postavení vládce ostrova se dopracoval přes nevyřízené účty s vládnoucími Janovany a ve službách jejich rivala aragonského krále. Vincentello d’Istria začal stavět své hradní sídlo, přezdívané Orlí hnízdo, na úzkém skalním ostrohu, čnějícím více než sto metrů nad údolí. Po třinácti letech vlády musel Vincentello z ostrova prchnout, přitom padl do rukou Janovanů, kteří jej odevzdali katovi.

V polovině 18. století, kdy vzbouření Korsičané vedení osvíceným Pascalem Paolim vypudili Janovany, byla na ostrově ustavena demokratická vláda. Paoli spolu s právníkem Carlem Buonapartem (otcem Napoleona) vypracovali tehdy v Evropě ojedinělou ústavu. Názory na budoucnost však dosavadní partnery rozdělily. Buonaparte sázel na Francii, kam také později emigroval, Paoli v čele vlády rozvíjel samostatnost ostrova na demokratických principech, zlepšoval sociální situaci obyvatel, budoval školy a v Corte, odkud vládu řídil, založil univerzitu. Přitom musel odolávat tlaku zvenčí, kterému nakonec po necelých dvou desetiletích vlády podlehl a byl přinucen prchnout do Anglie. Ve vědomí Korsičanů však zůstal jejich národním hrdinou…

Obnovení a posílení vlády Francie nad Korsikou se promítlo do Corte v podobě další fortifikace citadely i celého města. Přibyly další vojenské objekty – kasárna, vojenská nemocnice… Vojáci se snažili vytlačit ze svého teritoria civilisty a dovolili zůstat jen těm, kteří mohli sloužit potřebám armády.

Během druhé světové války, kdy ostrov okupovala Itálie, se cortská pevnost stala vězením pro zajatce. V letech 1962–1983 užívala pevnost ke své dislokaci, po odchodu z Alžírska, francouzská cizinecká legie. Krátce na to bylo někdejší Orlí hnízdo otevřeno pro veřejnost a uvnitř jeho hradeb vzniklo záhy muzeum historie a umění Korsiky, vědecké a technologické středisko, místo pro sbírku moderního korsického umění a také infomační kancelář pro turisty.

Přestože v poválečném období se Corte rozrostlo o novou moderní výstavbu, městské centrum si zachovalo svůj původní ráz. Snad jediná přímá ulice, třída Paoli, navazující na silnici od Bastie, ústí do hlavního náměstí, jak jinak než Paoliho a se sochou generála. Odtud, směrem k citadele, je to opět spleť úzkých, křivolakých a strmých uliček, nezřídka propojených schodovými spojkami. Na Cours Paoli také končí obvyklý městský ruch s auty, obchody, restauranty. Pod zdmi citadely jsou jen malé kavárny, hospůdky, vinárny a samozřejmě i butiky se suvenýry.

Jistěže i Corte se snaží hledět do budoucnosti. V jeho strategických plánech má samozřejmě své místo i novodobý ostrovní byznys – turistika. V Corte sice nejsou pláže, ale třeba v tom je jeho možná výhoda. Totiž, musí se snažit vyvážit absenci oné tradiční turistické atrakce jiným přitažlivým programem. Do vínku mu minulost vložila přírodu, která stále snese přízvisko divoká a tudíž lákající vyznavače adrenalinových zážitků, současně i romantiky a milovníky klidu. Pak je tu již zmíněná historie prozřetelně propojovaná se současností v níž nalézají své i milovníci umění. A pak je nutno zdůraznit z hlediska perspektiv ještě neturistickou devízu a tou je obnovená univerzita. Ta přivádí do Corte každoročně stovky studentů a s tím souvisí kulturní programy, sportovní možnosti, a dává městu mladého ducha. V žádném jiném korsickém městě není taková koncentrace mladých lidí. Ze svých domovů přinášejí nejrůznější zvyklosti, a tak je v Corte svým způsobem soustředěn ostrovní genius loci. Po skončení studia většina absolventů odejde, ale není vyloučeno, že někteří zůstanou. Corte si tak udržuje potřebnou vitalitu.