K  bájným nalezištím zlata v povodí kanadského Yukonu vedlo na konci 19. století několik cest. Žádná z nich nebyla snadná a ty, co se tak tvářily, se záhy ukázaly jako nejzrádnější. Mnohé z těch, kteří se vydali zprvu pohodlnou cestou parníkem proti proudu Yukonu, překvapil příchod zimy a zamrzlá řeka je nepustila dál. Jiným, co se pokusili dostat od Valdezu k řece Mackenzie, stál v cestě pro většinu neschůdný ledovec. Další, snažící se proniknout na sever z Vancouveru nebo z Edmontonu, zdrtila dlouhá a útrapami naplněná cesta. Nakonec se ukázaly jako relativně průchozí, ale nikterak snadné stezky od Skagway přes průsmyky pobřežního horského pásma – Whiteův a Chilkootský.

Cesta přes White Pass byla sice o něco delší, ale zdála se snazší a s použitím koní i rychlejší. To ale jen na prvním úseku. Široká cesta se záhy proměnila v uzoučkou pěšinu ve srázné stěně. Přetížení koně tam v roklích a v bažinách hynuli po stovkách. Trasa se stala jedním velkým koňským mrchovištěm a v zimě byla zcela neschůdnou.

Pozornost zlatokopů se tak soustředila na průchod přes Chilkoot Pass. Na čtyřicet kilometrů dlouhé stezce z Deye k Bennettovu jezeru, odkud se pak dalo plout po vodě, si ovšem každý musel odnést vše potřebné sám, protože strmost stezky neumožňovala použít koně ani psy. Vzhledem k tomu, že kanadská jízdní policie na vrcholu Chilkootu, kde probíhá hranice mezi Aljaškou a Kanadou, striktně stanovila, že každý, kdo chce projít dál, musí mít zásoby nejméně na rok, což představovalo s výbavou asi tunu zátěže a ta se nedala odnést zaráz, každý musel projít trasu opakovaně tam a zpět nejméně čtyřicetkrát. Přesto v té době prošlo přes Chilkootský průsmyk více než dvacet tisíc lidí.

Známý snímek pořízený fotografem Heggem zachycuje nekonečnou řadu postav sehnutých pod těžkým břemenem a stoupajících do strmého sněhem pokrytého svahu. Ta fotografie se stala symbolem chilkootské trasy a Chilkoot sám bezmála symbolem celé zlaté horečky na Aljašce.

Jít ve stopách zlatokopů a neprojít přes Chilkootský průsmyk, to by bylo jako nepoznat nic. Proto také Chilkoot Trail byl mým prioritním úkolem aljašské expedice.

Kdo se chce tudy vydat, musí si nejprve ve Skagway v kanceláři rangerů národního parku vyřídit a padesáti dolary zaplatit takzvaný permit. Součástí vyřízení propustky je i důkladné poučení o tom, jak se na trase chovat – obvyklé je upozornění na neodhazování odpadků, ale také nesbírání někdejších odpadků po zlatokopech, které jsou nyní součástí historického fondu, nerozdělávat táboráky, je zakázáno rybařit a používat střelné zbraně, stejně tak i vyrážet na trasu na horských kolech. Mnohé je připomínáno s ohledem na bezpečnost pohybu v teritoriu medvědů.

Chilkootská stezka začíná u mostu přes řeku Dyea, asi pět kilometrů od Skagway. Místo bylo východiskem zlatokopům už tehdy. Až tam, kde řeka ústí do mořského zálivu, se dalo doplout. Původně tu stála pouze Healyho obchodní stanice. V roce 1897, s příjezdem zlatokopů vyrostlo na břehu provizorní město. O dva roky později tam bylo opět prázdno. Jistý Emile Klatt, někdejší prospektor, který dobře věděl, co jeho následovníky čeká, jal se v poříční nivě pěstovat zeleninu, kterou pak zlatokopům s nemalým ziskem prodával.

Jen první stovky metrů vede cesta kolem řeky Dyea takřka v rovině a jen místy stezka stoupá vzhůru. Zatím jsem šel tudy s nadějí, stejně jako někdejší předchůdci, že to nakonec nebude tak zlé. Z mylné představy mě záhy vyvedla voda z rozlitých potoků. Desítky bobřích hrází udělaly z těch míst v létě neprůchodné území. Zlatokopové nejspíš nebrali na stavitelské dílo bobrů ohled a cestu zprůchodnili silou. Současnost má s bobry, alespoň zde, trpělivost, a tak rangeři zbudovali nad bažinou stovky metrů prkenných chodníků.

První zastávkou, zhruba šest kilometrů od Dyea, býval a je i dnes takzvaný Finnigans Point, místo, kde v roce 1897 Pat Finnegan se svými dvěma syny udělal přechod přes řeku a pak vybudoval i zvýšenou cestu přes močály, aby se až tam dalo dojet povozy. Je jisté, že se nelopotil zadarmo a nechal si od zlatokopů za průjezd zaplatit. V zimě lidé táhli náklad na saních po zamrzlé řece.

Za Finneganovou křižovatkou stezka prudce stoupá. V lehkém přítmí lesa bylo nutno vážit skoro každý krok, aby noha nesklouzla po kamenech nebo po hladkých obnažených kořenech. Jo, jít tak nalehko, to by nebyla o ničem řeč. Takto jsem měl v batohu stan, spací pytel, vařič, benzín, nádoby na vaření, něco teplého a náhradního oblečení, foťáky a skromnou zásobu jídla na pět dnů. Bylo toho všeho dohromady skoro dvacet kilo. Kožní póry se otevřely potu po celém těle. Utěšoval jsem se myšlenkou, že na rozdíl od těch, co tudy museli jít před sto lety, já projdu trasu jen jednou. Už takřka za tmy došla naše skupina do tábořiště Canyon Camp. Je tam srub určený pouze k přípravě jídla, stany je možno postavit pod skálou o kus dál, nezbytná železná bedna slouží na uložení zásob před medvědy a camp je vybaven i dvěma vyvýšenými latrínami. Stačil jsem jen postavit stan a zalehnout. Po úvodním pochodu mi brzy překryl naslouchání venkovním šramotům, snad ne medvědího slídění, spravedlivý spánek.

Kousek dál na druhém břehu se v těch zlatých letech rozprostíralo město Canyon City. V roce 1898 v něm žilo půldruhého tisíce lidí. Byly tu dřevěné domy, ulice, hotely, saloony, pošta a ordinoval tam prý i lékař. Město je pryč, v křovinách se válejí jen spousty plechovek, rezavé zbytky nářadí a rozpadající se kamna možná upozorňují, že kdysi na tom místě byla hotelová kuchyň. Obrovský parní kotel zase připomíná lanovku, která odtud vedla do chilkootského sedla. Za libru vyvezeného nákladu se platilo sedm a půl centu. Moc se nevyplatila, jednak byla postavena až v závěru zlaté horečky, dost jí v tom čase už také konkurovala železnice přes White Pass a pak pro většinu zlatokopů byla asi cena nad možnosti jejich kapsy.

Další průběh stezky si s námi hrál dost zlomyslnou hru. Krátké rovné úseky střídala prudká stoupání, či příkře padala dolů. Tak nás dovedla do Ovčího tábora. Sheep Camp bylo místo, v němž kdysi lovci shromažďovali horské ovce. V době zlaté horečky to bylo jedno ze skladišť nákladu před stoupáním do chilkootského sedla. Místo dnes určené k přenocování není příliš pohodlné. Aby se ve svažitém terénu a mezi balvany vůbec daly postavit stany, rozmístila tam správa trasy čtvercové dřevěné plošiny. Tvrdá, ale rovná podložka mi po celodenním hrbení pod batohem záda pěkně narovnala.

Odtud vede vzhůru nejtěžší úsek cesty – stoupání do sedla.  Také naše skupina se přidržela  doporučení vyjít na tuto část cesty brzy ráno, aby sněhová pole, až k nim dorazíme, byla ještě tuhá. Vyšli jsme tedy v šest hodin a z nadmořské výšky 270 metrů. Pěšina se zprvu proplétá pod skalní stěnou mezi balvany. Zdánlivě příjemná změna nastala na prvním sněhu, záhy se ovšem ukázalo, že stoupání po něm není tak pohodlné, a čím byl svah prudší, tím se šlo po tvrdém kluzkém škraloupu hůř. V minulých dnech nesněžilo, takže lavinová upozornění kolem trasy se zdála lichá. Někde v těchto místech v dubnu 1898 však lavina strhla a zabila několik desítek lidí. 

V těch chvílích jsem se soustřeďoval jen na kladení bot do šlépějí těch, co šli přede mnou. Říkal jsem si, že to je asi ten úsek z historické fotky. Jakoby nestačila srázná vyšlapaná pěšina, shora se snesla mlha a začalo i mírně pršet. Strmé sněžné pole přešlo v ještě strmější přecházející v kamennou hradbu. To už nebyla chůze, ale spíše neohrabané horolezení po čtyřech z jednoho balvanu na druhý. Byla to už jen poslední překážka v dosažení sedla. Za ní je jen krátký mírně stoupající úsek ke kanadské hranici. Džípíeska na vrcholu ukazovala 1078 m. n. m. Od Sheep Campu je to na čtyřech kilometrech převýšení o osm set metrů. Výstup nám trval čtyři hodiny. S vděkem jsme přijali krátký odpočinek v malé nouzové vrcholové útulně. Kousek odtud už vlála nad podobným domečkem vlajka s javorovým listem. Kdysi to zde bylo jedno velké skladiště a někde v těchto místech Kanaďané vážili zlatokopům zásoby, než je pustili dál. Dnes tu nebyl žádný strážce hranice ani celník.

I když pořád v mlze a za drobného mrholení, byl sestup po měknoucím sněžném svahu směrem do Kanady podstatně snazší. Po půlhodince mlha i déšť zůstaly vzadu a s každým krokem bylo příjemněji. Brzy byly čepice, rukavice i šátek v batohu. A to i přesto, že pohled do průzračného Kráterového jezera plného plovoucích ker i okolní sněhem pokryté skalní stěny působily stále ledově. Sevřené horské úžlabiny z aljašské strany zde vystřídalo široké údolí sbírající ze všech stran potůčky živené z bílých vrcholových čepic a naplňující řetěz údolních jezer. Pás šlápot ve sněhu nás dovedl do Happy Campu, neboli šťastného tábořiště, což není nic jiného než jedna bouda na vaření, záchod a několik dřevěných podest pro stany.

Čtvrtý den na chilkootské stezce byl v naprosté pohodě. Jednak na jídle ubylo něco zátěže, ale hlavně svítilo slunce a reliéf trasy kolem Dlouhého a Hlubokého jezera k Lindemanovu když neklesal, tak vedl v rovině, jen výjimečně se nakrátko zvedl.

Dá se předpokládat, že někteří zlatokopové tudy již náklad přepravovali po vodě a v zimě na saních po zamrzlé hladině. Stopy a pozůstatky jejich přesunů jsou patrné takřka na každém kroku.

Zvedl jsem jednu z rezavých plechovek pohozených v křoví u jezera. Za oněch sto let už rez takřka plech strávil. Zatímco cínem zaletovaný původní plnící otvor byl takřka neporušen, ve dně byla charakteristická díra po noži. Když jsem otáčel plechovkou v ruce, jako by přede mnou vyvstal obraz zarostlého znaveného muže, ve spěchu vyhazujícího z polozatopené lodě batohy a kartónové balíky. Ještěže se mu podařilo dosáhnout břehu. Když byl s evakuací svého majetku hotov, kopl do zrádné lodi a bezmocně se na břehu posadil. Z tlumoku vytáhl plechovku ovocné šťávy, opřel si ji dnem vzhůru o koleno, do plechu zarazil nůž a pootočením čepele zvětšil otvor. Vypil obsah jedním hltem, pak prázdnou plechovku odhodil stranou. Tak jsem ji po století našel. A taky jeho loď, tedy to, co z ní po té dlouhé době zůstalo – jen prorezavělý železný rám, kus řetězu a dvě tři žebra.

Plavba po jezerech byla samozřejmě snazší než vléct náklad na zádech, ovšem nebyla bez potíží. Lodě byly nedokonalé, buď si je muži vyráběli přímo na břehu jezer, nebo musely přestát transport přes průsmyk. A pak, byly tam další záludnosti. Například mezi Hlubokým a Lindemanovým jezerem je na nevelké vzdálenosti výškový rozdíl přes dvě stě metrů a voda se tam žene hlubokým úzkým kaňonem, na jehož konci je kaskádovitý vodopád. Je to pěkné na pohled, ale plavci, většinou nezkušení, navíc s objemným nákladem, tudy nemohli proplout bez úrazu.

Zato Lindemanovo jezero, to je pohádka. Nechce se ani věřit, že o nějakých patnáct kilometrů zpět byly ve vodě ještě ledové kry a kolem sníh, tady už se dalo do vody vlézt a smýt pot z těla. Je to takřka idylická vodní scenérie, obklopená lesy a horami. U jezera měli zlatokopové další postupný tábor, co tábor, celé město to bylo.

Od Lindemanu k Bennettovu jezeru je to zhruba něco přes deset kilometrů. Stezka vede už takřka po údolní vrstevnici. U Bennettova jezera se Chilkoot Trail spojuje s cestou přes White Pass a obě stezky zde končí. V závěru 19. století byly tamní jezerní břehy jedna velká loděnice. Odtud už cesta pokračovala po Yukonu k rýžovištím na Bonanze, Klondiku a claimům v okolí Dawson City. U Bennettu má zastávku i vláček na trati ze Skagway do Whitehorsu. Železnice byla cílem naší pětidenní štrapace. Po ní jsme chtěli pokračovat dál. To už je ale na jiné povídání.