Očekával bych, že půlmiliónové hlavní město Irské republiky bude, jako ostatní evropské metropole, cítit výfukovými zplodinami, případně, coby přístav, mořem a rybami, ale já jsem prvně vdechl vůni posečené trávy, květin a stromů. Nebyl to přelud, nýbrž svěží závan z největšího dublinského parku St. Stephen‘s Green, na jehož západním okraji jsem vystoupil z autobusu.

Žel pohrdl jsem nabídnutou voňavou pozvánkou: Bóže… No park… Jakápak zvláštnost – stromy, keře, trávníky – a zamířil jsem opačným směrem na rušnou obchodní, uměle navoněnou a pro turisty oděnou do lákajícího hávu Grafton Street. I tam sice převládala na čtyřlístcích, šálách, čepicích a mnohých suvenýrech zelená národní irská barva, ale do svěžesti to tam mělo daleko.

Na konci ta rušná obchodní ulice jako by změnila tón. …Já poprvé pohlédl do očí krásné Molly Malone… Ano, přesně tak zní slova písně o pouliční prodavačce škeblí a lastur, co z bídy a v horečce zemřela. „And that was the end of sweet Molly Malone,” zpívá Bono z kapely U2 či Dubliner’s a mnozí další irští zpěváci. Tragický osud mladé Dubliňanky připomíná  na nároží její socha s vozíkem, které místní puberťáci házejí do výstřihu drobné mince.

Proud již odrostlejších chlapců a dívek s taškami pod paží a s notebooky přes rameno, míří nápadně jedním směrem, k bráně rozlehlého objektu. Netřeba hádat – je to Trinity College, nejstarší irská univerzita. Někdejší augustiniánský klášter byl roku 1592 na pokyn britské královny Alžběty I. přeměněn na vysoké učení. Nebyl to zřejmě jen vstřícný akt nadaným Irům. Dlouho tam totiž mohli studovat jen protestanti a těch je v Irsku poskrovnu.

Houfy turistů vstupují univerzitní bránou také a nejen proto, aby si prohlédly i zevnitř rozlehlost univerzitního areálu. Jejich zájmu se zvlášť těší tamní knihovna a opět ne jen pro množství ručně psaných a tištěných knih, jinde v Irsku nevídané, ale zvláště jeden exemplář na sebe přitahuje pozornost akademicky vzdělané i laické veřejnosti – The Book of Kelly. Bohatě ilustrovaný latinský manuskript o životě Krista sepsali mniši někdy v 9. století na ostrově Iona u Skotska. Poté, co tamní klášter ohrožovali Vikingové, bylo jejich dílo přeneseno kolem roku 1653 do Irska. V té době už bylo celé Irsko v područí Angličanů, ale jejich vliv se tehdy projevoval hlavně v oblasti Dublinu, zatímco na irském venkově vládl stále keltský jazyk a zvyky.

I dnes je irština, vycházející z původního jazyka Keltů, symbolem odporu proti svému někdejšímu okupantovi. V jazykové bitvě má však jasně navrch angličtina, i když je všude uváděna až na druhém místě. V tomto smyslu jsem se dopustil i já určité netaktnosti vůči hostitelské zemi, když jsem měl prvně uvést irský název města Baile Átha Cliath (čte se Baljaklije) a pak teprve Dublin. S tím názvem je to však historicky složitější. Zhruba kolem 10. století byly v ústí řeky Liffey dvě sídliště – vikingské s irským názvem An Dubh Linn, což znamenalo Tmavá tůň, z něhož se vyvinulo ono anglické Dublin, a o něco dál proti proudu keltská osada Ath Cliasth (Proutěný brod). Takže obě jména mají vlastně prazáklad staroirský.

Obdobně neúčastně pohlížejí Irové na Dublin Castel, kamenný hrad, který Anglo-normané postavili ve 13. století a dodnes je místními vnímán jako zhmotnění někdejší anglické moci, i když v současnosti tam sídlí irská vláda.  Řekl bych nic impozantního, už proto ne, že v dublinské mírně zvlněné rovině hrad takřka splývá s okolní výstavbou. Irové spíše s úctou vzhlížejí k budově Hlavní pošty, která byla v roce 1916 za Velikonočního povstání  proti Britům centrem  republikánských vzbouřenců. Oběti potlačeného odporu připomíná památník před průčelím pošty. To už je takřka současnost.

Vraťme se ale ještě na chvíli o tisíc let zpět do minulosti, kdy uprostřed středověké vikingské vesnice na mírném návrší stál kostelík zasvěcený Kristu. Ve 12. století byl přestavěn na trojlodní chrám, který v pozdějších letech prošel několika rekonstrukcemi a přestavbami. Současná novogotická podoba pochází z druhé poloviny 19. století. Katedrála Christ Church patří mezi nejnavštěvovanější dublinské pamětihodnosti. Zbožný turista může být poněkud pohoršen školáky na výletě teď rozdováděnými na trávníku pod okny s vitrážemi svatých, pak snad i zaskočen vstupným do svatostánku a může se ptát: Je to ještě svaté místo nebo turistická atrakce? Pravděpodobně obojí.

Nedaleko odtud stojí od roku 1171 konkurenční chrám – protestantská katedrála sv. Patrika. Podle legendy stojí na místě studny, skutečně posléze objevené, z níž světec křtil konvertity. Do kostela zajdou zajisté ctitelé Jonathana Swifta. Autor světově proslulých Gulliverových cest byl tři desítky let děkanem katedrály a je zde i pochován.

Zatímco Swift nechal putovat svého hrdinu  po bájných světech, jiný Dubliňan James Joyce popsal život bez jinotajů. U puritánů za to sklidil odsouzení, ale většina jeho krajanů jej ctí. Jak by asi viděl Leopold Bloom, hlavní postava jeho Odyssea dnešek, nelze z Joycovy sochy na rohu O‘Connell  a Earl street vyčíst. Leccos bychom se snad dozvěděli 16. června, kdy se slaví Bloomsday.

Kolik asi při té příležitosti proteče piva, to se dá rovněž těžko dohadovat. Pivo, hlavně to své černé a řádně hořké s etiketou Guinness, mají Irové ve velké oblibě. Guinnessův pivovar v dublinské čtvrti St. James Gate je továrna, muzeum, obchod a dokonce rozhledna v jednom. V ceně vstupenky za necelých třináct eur je exkurze po výrobě černého dublinského zlata připravovaného podle tradiční receptury z praženého žita, chmele, vody a kvasnic. Dále se zde návštěvník dozví, že Guinnessův pivovar produkuje denně tři milióny pint piva, více než polovina z toho jde na export a čepuje se pak ve 150 zemích světa. Ve vyšších patrech Guinnessova Storehousu je interaktivní pivní expozice, prodejna nejrůznějšího zboží se značkou Guinness a nakonec úplně nahoře si návštěvník může se sklenicí piva v ruce obhlédnout Dublin z okna restaurace. To vše ve stylu takzvaně odpovědného pití.

Být v Dublinu a nenasát atmosféru irské hospody, to by obrázek nebyl úplný. A kde jinde, když ne v Temple Baru. Na začátku osmdesátých let minulého století měla být tato původně dělnická čtvrť úzkých uliček mezi domy z červených neomítnutých cihel na nábřeží řeky Liffey zbourána, aby se uvolnil prostor pro výstavbu nového autobusového terminálu. Zatímco inženýři kreslili plány nádraží, nízké nájmy přilákaly do uvolněných prostorů umělce, galeristy, herce, muzikanty, majitele butiků i provozovatele hospod a barů. Po čase dokonce vznikla společnost na záchranu a regeneraci této části města. Ze stavby dopravního projektu pod tíhou protestů sešlo a Dublin měl rázem novou atrakci. Nikdo z cizinců si nenechá ujít dát si černé Guinnessovo pivo v některé z tamních hospod a poslechnout si přitom produkci typické irské kapely s harmonikou, housličkami, píšťalou a bubínkem. Hraje se všady, ale vyhlášená je hospoda Temple Bar, červeně natřená, u vchodu opatřená pamětní deskou ctihodného sira Williama Templa, podle něhož, z ne zcela jasných pohnutek, je nyní čtvrť zábavy pojmenována. Našince v Temple Baru na Essex Gate Street nejprve překvapí a pak naplní národní hrdostí setkání s českou hospodou. Czech Inn nabízí samozřejmě české pivo a také české kuchařské speciality.

Začínalo krápat a po chvíli pršet, což není v Dublinu nic mimořádného, a tak jsem se vracel na místo, kde měl čekat autobus, před St. Stephen‘s Green. Protože byla ještě chvilka času zašel jsem do parku, kde košaté stromy poskytly útočiště před deštěm nejen mně, ale také kondičním sportovcům na fotbálek či jogging. Rozlehlé plochy precizně sestřižených trávníků, záhony květin, jezírko s kachnami, altány, to vše působí jako životodárný balzám na uspěchanou dobu, která se ani Dublinu nevyhnula.