Traduje se, že jeden z Cromwellových velitelů si při irském tažení krajem Buren posteskl: Není tady ani dost vody pro jednoho vojáka, ani strom, na kterém by se dal pověsit, ani dost půdy, do které by se mohl pochovat.

Voda se v tamním krasovém podloží ztrácí, půda se drží jen puklinách a stromy, a to platí o celém Irsku, jsou leckde vzácností. Většina z nich byla pokácena už někdy v 17. století, větší souvislý les prakticky na ostrově neexistuje a v celkovém součtu pokrývá lesní porost zhruba pět procent státu. Všude je zato dostatek, lépe řečeno přebytek kamení.

Dalo by se najít dost příkladů, že lidé zpravidla využívají toho, čeho mají po ruce nejvíce. V Irsku je to tedy jednoznačně kámen a Irové jej ovládli nejen coby zdatní kameníci a stavitelé, ale kámen začlenili i do svých duchovních světů. Ta myšlenka mi přicházela na mysl v průběhu celého mého putování po Irsku.

Kam se člověk na ostrově podívá, všude vidí kamenné zídky. Na co my máme ploty, na to mají Irové zídky. Brání vstupu na jejich pozemky, oddělují sousedy, ohraničují pastviny, nedovolují aby se dobytek zaběhl… Postavit takovou zídku umí zřejmě každý Ir. Na tom nemůže být nic tak složitého, řekne si leckdo od nás. Ale stálo by za pokus postavit třeba jen metr takové kamenné zídky. Jsem si skoro jist, že bychom zplakali nad vlastní stavební dovedností, a teprve potom s uznáním smekli před irskými staviteli, jejichž dílo stojí stovky a možná i tisíc let.

Kamenných památek je v Irsku pomalu tolik, co zídek. Mnohé z nich pocházejí z dob předhistorických, o nichž neexistují písemné či jakékoliv jiné záznamy, které by vysvětlovaly pravý smysl výtvorů. V takových případech nezbývá než zapojit fantazii, ale i tak jde zase jen o hypotézy.

Pravděpodobně už asi šest tisíc let stojí v centru burenské vysočiny Poulnabrone dolmen. Dvanáct vztyčených kamenných podpěr nese ve výšce necelých dvou metrů střešní plochý balvan. Dolmen patrně sloužil jako hrobka a také archeologický průzkum to potvrdil nálezem kostí několika pohřbených, ale mohl být také orientačním bodem v pusté krajině.

Patrně nejvýznamnějším a nejstarším mystickým místem v irské historii je Hill of Tara – korunovační pahorek nejvyšších irských králů. Pochází z předkeltských dob a měl být používán až do 12. století našeho letopočtu. Dnes už královsky nevypadá, čas a přírodní živly obrousily někdejší valy obou prstenců, a tak si můžeme jen představovat, jak místo vypadalo v čase inaugurací. Zachoval se však korunovační kámen, nevysoká kamenná stéla, která podle legendy uměla promluvit, a tak potvrdit správnost královské volby.

Přestože, jak bylo řečeno, netřeba chodit v Irsku pro kámen daleko, je prokázáno, že mnohé několikatunové balvany pocházejí i ze vzdálených lokalit. A znovu je současník před problémem představit si, jak byly asi v primitivních podmínkách dopravovány. A uvážíme-li, že tamní pravěcí kameníci měli v ruce jen primitivní nástroje, pak současníku nezbývá jen žasnout. Přitom nejde jen o prosté dílo stavební. Jejich stavby „žily“. Život jim vdechovaly nejrůznější do kamene vytesané symboly i důmyslné a přesně propočtené systémy využívající slunečních paprsků a astronomických jevů. Typickým příkladem může být takzvaný chodbový hrob Newgrange – uměle vytvořený pahorek, částečně vystavěný z kamenů, částečně završený hlínou. Ponechme stranou vlastní stavební dílo, i když i to svědčí o důmyslnosti stavitelů, a uvědomme si „fungování“ hrobu. Při zimním slunovratu vstoupí zvláštním otvorem do hrobové chodby sluneční paprsek, projde do nitra a na několik minut přesně ozáří místo, kde pravděpodobně spočívaly ostatky pohřebeného. Jedna z hypotéz v tom vidí víru v oživovací moc slunce. Na kameni před vchodem je vytesáno několik spirál, které mohou být čteny tak, že ta stáčející se doprava vyjadřuje cestu ke smrti, protichůdná naopak proces posmrtného oživení a spojení obou spirál může naznačovat opakování tohoto procesu.

Takové prehistorické vnímání života a smrti posléze nahradila víra v Kristovo zmrtvýchvstání a symbolem utrpení Spasitele se stal kříž. Údajně nejstarší kříže, již značně opracované povětrnostními vlivy, stojí v glendaloughském údolí. Nejstarší z typických keltských křížů, jejichž ramena jsou spojena okružím, jsou v klášterním areálu v Monasterboice, nedaleko Newgrange. Biblickými motivy bohatě zdobený kříž, vysoký téměř šest metrů a pocházející snad až z 9. století, se stal vzorem pro další kříže tohoto druhu po celém Irsku.

Velice nápadným prvkem klášterních zřícenin v Monastirboice i v Glendalough jsou štíhlé okrouhlé věže, se vstupem vysoko nad úrovní základny, které měly původně sloužit jako zvonice, ale také jako sklady a v případě nebezpečí k úkrytu.

Jiným příkladem dokazujícím zdatnost a um starých irských stavitelů je jistě Gallarus Oratory na poloostrově Dingle u městečka Ballyferrie na západní straně ostrova. Na první pohled se může dílo zdát málo honosné, strohé a nevelké. Tvarem připomíná obrácený kýl lodi, a právě v tom spočívá jistá výjimečnost stavby, díky níž modlitebna z raně křesťanského období překonala v dobrém stavu pravděpodobně dvanáct století. Kameny kladené na sebe bez použití malty vytváří konzolovým přesahem přechod stěn ve střešní klenbu. Nepatrný sklon kamenů směrem k vnějšku umožňuje navíc odtékání dešťové vody. Malé okno uvnitř sloužilo nejen k osvětlení vnitřku, ale věřilo se, že vstoupit tudy do oratoře očistí duši.

Nedaleko odtud jsou pozůstatky zhruba stejně starého kláštera Kilmalkedar. Tamní modlitebna je zaklenuta stejným způsobem jako Gallarus Oratory. Před kostelem stojí úzký kámen s nápisem ve staroirském oghamovém písmu a s otvorem v hlavě kamene. V pohanských dobách byly takto upraveným kamenům přičítány léčebné či dokonce ozdravné účinky. Neméně zajímavé a zvláštní jsou stojaté kamenné kilmalkedarské sluneční hodiny, které mohly sloužit kanovníkům či poutníkům při návštěvě chrámu.

Patrně nejrozsáhlejší sbírkou keltského a středověkého stavebního umění Irska s významem zřejmě přesahující hranice ostrova je hrad Rock of Cashel v hrabství Tipperary. Od druhé poloviny 4. století zde sídlili králové z Munsteru, roku 450 svatý Patrik zde pokřtil krále Aenguse, před koncem 10. století byl hrad opevněn a krátce nato darován církvi. Zhruba z té doby pochází téměř třicet metrů vysoká úzká okrouhlá věž, postavená se stejným účelem jako již zmíněné věže v Glendough a Monastirboice. Bylo až odvážné a z pohledu dnešních bezpečnostních pravidel přímo nepřípustné stavět takovýto typ stavby jen prostým kladením kamenů bez použití pojiva. Přesto věž tisíc let stojí. Současníci ale v obavě ze zřícení věže ji maltou zpevňují. Už takovou výdrž neprokázaly mladší části hradu – románská Cormacova kaple z první poloviny 12. století a pak ve stejné době vystavěná katedrála s centrální věží. Na církevní stavby navazují v západní části hradní prostory.

Přestože kámen snese hodně, není jeho pevnost věčná, zvlášť když se k přirozeným vlivům připojí síla lidská, taková, jakou na Rock of Cashel předvedli roku 1647 Cromwellovi vojáci. O dvě stě let zase hrad poškodila obrovská bouře a docela nedávno na konci minulého století blesk srazil největší kamenný kříž nad jednou z rodinných hrobek. V současnosti jsou některé části hradního komplexu proto obstoupeny lešením i vnitřními bariérami, kde pracují současní stavební mistři, a věřme, že odvedou neméně kvalitní práci jako někdejší stavitelé.

Leckdo se může domnívat, že irské kamenné stavitelství je více méně ctnost z nouze. Já nejsem téhož názoru a dokonce si troufnu tvrdit, že kámen vstoupil do Irů samotných a v zápase s drsnou přírodou a podmaniteli své země utvrdil i jejich srdce.