Dakar sedí na špičce nosu senegalského lva.

Lva?

No…, ne tak doslova. To se mi jen na mapě tvar Senegalské republiky na západě afrického kontinentu vyjevil jako lví hlava. Ale nechci čtenáře mást a raději se přidržím zavedeného geografického pojmu.

Tak tedy: Dakar leží na Zeleném mysu.

Proč zeleném? Mně se to místo až tak zelené nezdálo. Těch pár palem na pobřeží orvaných větry z Atlantiku jej na zeleno nebarví. To má zase na svědomí Dinis Fernandes, portugalský mořeplavec, který roku 1445 doplul k nejzápadnějšímu výběžku Afriky a podle baobabů, jejichž zeleň tehdy kontrastovala s načervenalou pevninou, jej nazval Zeleným mysem.

Tam, kde byl kdysi háj baobabů, je dnes město, zdaleka ne zelené, spíš šedé a uprášené. Někde víc, jinde méně. To podle toho, kdo tam sídlí. Převážně ale šedé, neboť čistší rezidenční a obchodní čtvrť je v poměru k celku minoritní.

Zelený mys (říkejme mu tak bez ohledu na skutečnou barvu) byl osídlen zhruba v 15. století  podle některých dříve. V té době byly při jeho severním pobřeží čtyři osady – Yoff, Hann, Ouakam, Ngor, které jsou okrajovými částmi Dakaru dodnes. Jejich obyvateli jsou příslušníci rybářského etnika lebou, mluvící wolofsky. Od počátku 17. století byli na poloostrově přítomni už i evropští kolonisté, zprvu Portugalci, po nich Holanďané a pak tam o obchodní a politický vliv soupeřili Britové s Francouzi. Tak jako takřka na celém západním pobřeží Afriky založili Evropané i na mysu obchodní stanici, kolem níž vznikla záhy nová domorodá vesnice  se jménem Ndakaar.

Obce na poloostrově byly ovšem až do roku 1795 pod nadvládou vnitrozemské Jolofské říše, kdy se vzbouřily a vyhlásily vlastní teokratický stát – Lebou republiku s hlavním městem Ndakaar. Dá se předpokládat, že v tom sehrál svou roli i zájem Francouzů, kteří brzy zřídili v Ndakaaru vojenský post, kterému už říkali krátce Dakar. Republiku následně anektovali.

Od poloviny 19. století již Francouzi ovládali celý Senegal. V té době ještě bylo jeho hlavním městem severněji položené Saint Louise. Francouzská koloniální správa pak investovala v Dakaru nejen do výrobních podniků a výstavby, ale budovala i provozní infrastrukturu, především železniční spojení s vnitrozemím, a zmodernizovala také přístav pro kontakt s mateřskou zemí. Poté co bylo vyhlášeno soustátí Francouzská západní Afrika, stal se Dakar její metropolí. Vláda Francouzů trvala do roku 1958, načež o dva roky později vyhlásil Senegal nezávislost.

Budování koloniální rezidenční čtvrti Dakaru v evropském stylu bylo provázeno rasovou a sociální segregací, vystěhováním původních obyvatel, mnohdy odůvodňované zdravotními a hygienickými nutnostmi. V roce 1914, kdy Dakar postihla morová epidemie, byly vytvořeny přímo sanitární zóny oddělující Dakar bílých a černých. Svým způsobem obdobné tendence pokračují i v současnosti. Sociálně slabí nemají jinou možnost než se vystěhovat na předměstí. Většina ve více než dvoumiliónové metropolitní oblasti je postižena chudobou.

Obvod Plateau, dakarský downtown, rozprostírající se na samém ostrohu, si svou výstavbou a urbanistickým uspořádáním nezadal s evropskými metropolemi. Francouzi Dakar, mínili ovšem jen tuto jeho část, nazývali africkými Athénami a dávali jej za příklad ostatním hlavním městům francouzského koloniálního impéria. Pamětníci rozkvětu města by se dnes patrně zděsili. Domy z koloniální éry sice stále stojí, i poté vyrostla podél širokých bulvárů řada moderních výškových budov a staví se další, ale město působí zanedbaně, nečistě, neuklizeně. I v kdysi honosném Plateau chodníky lemují odpadky a smetí. Možná proto, že v Dakaru nejsou odpadkové koše, natož aby člověk potkal zametače nebo smetací vůz. Ano, zametá se, ale jen tak říkajíc před vlastním prahem, prostě vše se jen smete z chodníku na kraj vozovky.

Příkladem úpadku může být dakarské nádraží. Zvenčí a z jisté vzdálenosti je možno ještě mluvit o zajímavé stavbě s bohatě a barevně zdobenou fasádou. Při bližším pohledu se obdiv mění v podiv, kdy vstupní prostory zcela zabrali drobní prodejci preclíků, leštidel na boty a telefonních karet. Nikdo je nevyhání, není proč. Za vstupními dveřmi se černá prázdný, špinavý prostor zničené a roky neudržované odbavovací haly. V místech, kde snad ještě před půl stoletím pánové v bílých oblecích a dámy se slunečníky se chystali odjet do Bamaka, je dnes jen kolejiště zarostlé seschlým plevelem a perón pokrytý odpadky. Přitom železnice prý funguje.

Zato bílá radnice, pocházející ze stejné doby, vyhlíží čistě. Dozajista i proto, že je obehnána vysokým plotem a vrátný sleduje každého, kdo vstupuje. Pan starosta pak může žít třeba i v představě, že stejně je dbáno o celé město, ale to by si musel pěšky vyjít třeba jen pár kroků na náměstí Nezávislosti nebo do přilehlých ulic.

Noblesní vzhled má i prezidentský palác, jak jinak. Před jeho bránou stojí stráž v červeném kabátci, s papachou stejné barvy na hlavě a se samopalem na prsou. Voják mě nekompromisně poslal na protější stranu ulice. Jeho slovům jsem nerozuměl, ale vyložil jsem si je tak, že kdo pana prezidenta třeba jen jedním okem zahlédne, bude potrestán.

Prezident Senegalu Abdoulaye Wade, pokud se týká vzhledu a prestiže města, je opravdu velkorysý, žel jeho pojetí je podle mnohých  na hony vzdálené skutečným potřebám. Ukázalo se to  při příležitosti padesátého výročí samostatnosti Senegalu. V době, kdy se země topí v sociálních problémech, chybí zdravotní kapacity, snad každé místo volá po generálním úklidu a lidem se nedostávají desítky nutných věcí, prezident nechal postavit to nejméně potřebné – ideologický monument. Na dakarské dominantě, na jednom ze dvou sopečných kuželů, známých jako Mamelles (statné poprsí), bylo vztyčeno třiapadesát metrů vysoké bronzové sousoší mající symbolizovat světlou budoucnost africké rodiny. Dítě ukazující do dálky nese statný muž na své svalnaté paži a druhou rukou drží kolem pasu ženu.

Našinec při pohledu na obří sochu jen kroutí hlavou, i když dobře ví, že i v naších zeměpisných šířkách se také podobná monstra stavěla. Za celou cestu po Africe jsem snad neviděl muže nesoucího dítě, jen a jen ženy mající batolata upnutá pruhem látky na zádech, jedno dítě v africké rodině je možná přání demografů, jinak v Senegalu je průměr na rodinu pět až šest dětí, a pokud vůbec jde Afričan s ženou, nesetkal jsem se s tím, že by ji držel kolem pasu. Rozpor ideje a reality stěží přivede Afriku k proklamovanému znovuzrození.

Opozice kritizovala prezidenta nejen za sumu více než dvaceti miliónů eur, které Monument De La Renaissance Africanie spolkl, ale také za příjmy, které jemu  a jeho rodině  z realizace sousoší plynou.

Nedaleko od monumentu na Mamelles, na pobřežní magistrále Cornische, bylo na přelomu milénia postaveno další futuristické, i když přece jen o něco skromnější dílo – Dveře tisíciletí, vyjadřující obdobnou myšlenku světlé africké budoucnosti.

Aby člověk poznal, jak nekonečně daleko je od současnosti k tomu monumentálnímu budoucnu, stačí mu zajít do čtvrti Yoff, kde žijí rodiny rybářů. Stísněné domky z nepálených cihel, křivolaké, prašné či splašky rozblácené uličky, plné neodklízených odpadků a nad tím vším těžko snesitelný pach ryb. Ráno, ještě před úsvitem vytlačí muži na moře své úzké pestře pomalované pirogy, jen některé mají závěsný motor, a vyplouvají s vírou v úlovek. Pouze na něm závisí obživa jejich rodin. Vracejí se většinou až těsně před setměním. To už na ně na pláži čekají hordy dětí, ženy a také nákupčí ryb. Úlovky těch, kteří rybaří sami, jsou často více než skromné – sotva několik kusů stojí za nabídnoutí je k prodeji. Posádky větších člunů vynášejí z lodí  ryby v plastových lódnách, kolem nichž se na břehu hned shluknou zájemci. V hlučném licitování, ne nepodobném hádce, se určují ceny. Pro čerstvé ryby sem zajíždějí obchodníci a zásobovači restaurací z města, něco ryb si odnášejí v lavorech usazených na hlavě místní hospodyně, aby z nich ještě stihly připravit večeři, než rybáři uloží čluny a sítě. Při světle stolních lamp už také funguje drobný prodej. Na pultech jsou pečlivě rozděleny ryby podle druhů a velikostí, některé už i vykuchané. Po nějakém soustu slídí mezi loďkami i pelikán. Nemá to lehké, místní ho znají jako  mazaného zloděje. Obchodování na břehu se pomalu mění v zábavné debatování, na pláži zavoněly ryby opečené na rožni, nabízené s pikantní zeleninovou přílohou a bagetou.

Ulice od přístavu je osvětlena jen slabým světlem ze dveří dílniček a krámků. Někde ještě mistr pracuje, jinde muži už jen popíjejí čaj s mátou a debatují, to je ostatně jejich nejčastější zábava.

Co chvíli se nad střechami obyvatel Yoffu převalí hlučná dunivá vlna startujícího boeingu. Runway dakarského letiště míří přesně nad rybářskou osadu. To mají místní snad jako zvláštní bonus k bydlení? Letiště se má údajně přestěhovat mimo město. Co bude místo něj? Snad něco užitečnějšího než další megamonument.

Jméno senegalské metropole Dakar má vycházet z wolofského výrazu pro tamaryšek, keř, který dokáže vyjít s málem, snese horko i smog. Jak přiléhavé pojmenování pro město na Zeleném mysu.