|
Na dohled od Dakaru, dva kilometry od pevniny,
leží ostrov Gorek, vlastně je se senegalskou metropolí svázán správním
svazkem. Svou rozlohou 0,182 plošného kilometru je nejmenší
z devatenácti dakarských čtvrtí. Přesto svým historickým významem
Dakar převyšuje. Dokonce v sedmdesátých letech 19. století byl
Dakar pod správou Gorée. Z někdejšího honosného guvernérského
paláce je však nyní zchátralé torzo.
Kdysi neobydleného ostrova s nedostatkem
pitné vody si všimli první evropští kolonisté, i když zpočátku tam
zajížděli jen pohřbívat své mrtvé. Teprve následně tam zřídili obchodní
stanici snáze chránitelkou proti případným vetřelcům z afrického
vnitrozemí.
Ostrov Gorée však nechvalně proslul především jako
jedna z otrokářských základen. Od třicátých let 16. století byli na
ostrov přiváženi černoši pochytaní na kontinentu, aby ve stísněných
kobkách čekali i několik měsíců na příjezd lodí, které je pak odvážely
na severoamerické, karibské, brazilské i západoindické plantáže. Domy
obchodníků s otroky byly k tomu účelu zvlášť uzpůsobeny.
V přízemí byly cely a sami věznitelé obývali místnosti
v poschodí. Domů otroků bylo na ostrově několik snad desítky,
v původní podobě se zachoval jediný, který dnes slouží jako
muzeum krutého zacházení a obchodování s Afričany.
V celách ne větších tři na tři metry se
tísnilo až dvacet osob připoutaných k sobě po dvou řetězy na krku
a na rukou a s těžkou železnou koulí mezi nohama. Otroci byli rozděleni
podle věku a pohlaví. Pokud muž neměl patřičnou hmotnost, byl krmen
boby tak, dokud nedosáhl váhy alespoň šedesáti kilogramů. Od dveří
obrácených k moři, takzvanou bránou bez návratu, vedlo provizorní
molo z bambusu na loď. Někteří z otroků se z mostu
vrhali do moře a snažili se uniknout. Není znám případ, že by se to
některému podařilo. Buď je zasáhla kulka strážce, nebo padli za oběť
žralokům, kteří se k ostrovu stahovali, pravidelně lákáni na těla
otroků, kteří věznění nepřežili. Děti byly posuzovány podle znaků
rodičů, ženy pak podle poprsí a panenství. Mladé ženy si vybírali sami
obchodníci a strážci ke své zábavě, a pokud některá z nich
otěhotněla, byla propuštěna. Proto mnohé zajatkyně se samy svým pánům
nabízely, aby otroctví unikly. Z nich, z takzvaných siňares, se
postupem času vytvořila zvláštní majetná vrstva žen vládnoucích ostrovu.
Ostrov Gorée nebyl jediným otrokářským přístavem a
zřejmě ani největším, přesto podle některých odhadů bylo odtud vyvezeno
26 tisíc černých otroků.
Některými badateli je muzeum považováno jen za
památník otroctví, nikoliv za autentické místo, odkud byli jatí černoši
odváženi do otroctví. Argumentují především dobou vzniku domu, který
údajně pochází až ze sedmdesátých let 18. století a nikoliv ze století
šestnáctého. V té době už obchod s otroky vlastně končil. Dům
prý užíval obchodník s arabskou gumou, arašídy a slonovinou.
Údajné vězeňské cely měly sloužit jen domácím otrokům a také před
bránou bez návratu není vhodné kotviště. Otroci měli být shromažďováni
spíše v pevnosti nad pláží.
Přesto byl ostrov v roce 1978 zapsán na
Seznam světového kulturního dědictví UNESCO a památník otroctví
na Gorée si prohlédly takové osobnosti jako byl Nelson Mandela,
Angela Avisová, američtí prezidenti Fill Clinton a George Bush, také
český prezident Václav Klaus, a papež Jan Pavel II. se na místě omluvil
Afričanům, že i katolická církev se na trhu s otroky podílela.
Ostrov Gorée sehrál několikrát významnou roli
v ochraně dakarského přístavu v boji koloniálních mocností o
nadvládu nad západní Afrikou. A také za druhé světové války, kdy
Senegal stál na straně francouzské kolaborantské vlády ve Vichy.
Svobodní Francouzi generála de Gaulla se marně snažili v roce 1940
přes Dakar o invazi do Senegalu ve snaze přimět tamní vládu
k přestupu na stranu protihitlerovské koalice. To se stalo až
v roce 1944 v souvislosti s vyloděním Spojenců do
severní Afriky. Na vyvýšenině ostrova jsou dodnes pozůstatky palebných
postů a v jednom z nich se zachovala otočná pancéřová kopule
dvouhlavňového pevnostního děla.
Dnes ostrov Gorée ovládají spíše prodavači
suvenýrů a místní umělci. Jejich sortiment korálkových náhrdelníků,
náramků, přívěšků i dřevěných sošek je takřka nepřeberný. Nabídka
mnohonásobně převyšuje počet možných kupců. Prodejci proto číhají
v přístavu na každou loď a snaží se příchozím vnutit alespoň
maličkost, nedbají na odmítání a z původní vyřknuté ceny jsou
ochotni slevit až na desetinu. V uličkách vystavují svá díla
řezbáři, malíři, výrobci kolibřích šperků.
K originalitám zajisté lze přiřadit obrazy
vytvořené různobarevnými jemným písky. Malíř na čistou bílou podložku
nejprve maluje štětcem namočeným v lepidle záhadné a sotva
viditelné tvary pak už tvoří jen pískem, který se mu sype
z hrsti. Vrství na sebe bílý písek z pláže, žlutý ze
Sahary, červený z maliské savany … stále není patrno, co to bude.
Načež malíř podložku otočí, nechá přebytečný písek odpadnout, dílo je
hotovo a diváci žasnou nad zpodobněním černošky v barevných šatech
nesoucí na hlavě džbán – úžasné.
Mistři svého oboru jsou i malí ševci u přístavu.
Jejich pohled je upřen na boty vystupujících pasažérů z lodi. Jeden
z nich mě takřka chytil za nohu a ukázal mi odlepující se podrážku
na mém sandálu. Donutil mě zout se, do štěrbiny natlačil lepidlo,
foukáním je odvětral a obě části prsty stiskl. Během pár minut vydělal
dvě stě franků.
Gorée bylo vždy spojeno s obchodem, kdysi
velkým a ne vždy čistým, dnes mnohem skromnějším.
|
